Bylo mi asi osm let, když si můj “strýc” přivezl černé štěně “německého ovčáka”. Dostal jméno Ben a moje vzpomínky na něj jsou trochu mlhavé. Když byl štěně, utíkal jsem se před ním schovat na studnu s ostatními dětmi, protože nás bolestivě kousal do kotníků a do rukou. Když trošku odrostl, začal jsem s ním čas trávit rád. Vídal jsem ho jen na půl hodinky až hodinu, třeba jednou za měsíc, když moji prarodiče jeli navštívit prababi.
Házel jsem Benovi kamínky a on mi je nosil, neměli jsme žádný míček. Když jsem nějaký kamínek potřeboval najít, naučil jsem ho povel stůj. Zastavil a čekal. Okouzlil mě. Byl jsem skoro stejně vysoký jako on, vídali jsme se minimálně a on mě přesto poslouchal a učil se. Doma jsme měli malého pejska, který nebyl vycvičený a vlastně ani vychovaný, který si nechtěl hrát a jeho největší zájem byl, jak vzít roha. A najednou jsem poznal psa, který mě znal málo, ale naučil jsem ho povel stůj a on poslechl. Bylo to pro mě neuvěřitelné.
