Moje cesta k ovčákovi - CHS od Bavorské cesty

Moje cesta k ovčákovi

Bylo mi asi osm let, když si můj “strýc” přivezl černé štěně “německého ovčáka”. Dostal jméno Ben a moje vzpomínky na něj jsou trochu mlhavé. Když byl štěně, utíkal jsem se před ním schovat na studnu s ostatními dětmi, protože nás bolestivě kousal do kotníků a do rukou. Když trošku odrostl, začal jsem s ním čas trávit rád. Vídal jsem ho jen na půl hodinky až hodinu, třeba jednou za měsíc, když moji prarodiče jeli navštívit prababi.

Házel jsem Benovi kamínky a on mi je nosil, neměli jsme žádný míček. Když jsem nějaký kamínek potřeboval najít, naučil jsem ho povel stůj. Zastavil a čekal. Okouzlil mě. Byl jsem skoro stejně vysoký jako on, vídali jsme se minimálně a on mě přesto poslouchal a učil se. Doma jsme měli malého pejska, který nebyl vycvičený a vlastně ani vychovaný, který si nechtěl hrát a jeho největší zájem byl, jak vzít roha. A najednou jsem poznal psa, který mě znal málo, ale naučil jsem ho povel stůj a on poslechl. Bylo to pro mě neuvěřitelné.

Přesně tehdy se zrodila moje láska k Německému ovčákovi. Ben do mě vepsal nesmazatelnou stopu. Možná i tím, že brzy odešel. Seděl jsem tehdy na záchodě, když na mě můj děda prostě jen zavolal po návratu z návštěvy “Ben umřel. Srazil ho vlak.” Dost nedůstojné prostředí k přijetí takové zprávy. V jediném okamžiku byl najednou ten super pes pryč. Strýc si krátce potom přivezl jiného psa, ke kterému už jsem si ale vztah nevytvořil. Dalšího ovčákoida, který sice jako malé štěně vypadal jako němčour, ale vyrostl zhruba do velikosti a vzdáleného vzhledu border kolie. Nevím, jak se jmenoval, nebo co se s ním stalo, přestal jsem tam jezdit.

Když umřel náš stařičký Valda, moc jsem si přál ovčáka. Věděl jsem ale, že to nejde. Nebyl jsem připravený mít takového psa. A tak přišla Aida, náš první berňák. Mezitím přišly i pochyby, zda vůbec chci Německého ovčáka. Nešlo jen o moje schopnosti vychovat a vycvičit psa, ale roli hrálo i to, co se s NO v posledních desetiletích stalo. Zkosený zadek, s ním související žabí krok a hrb na zádech, mě odpuzovali (a stále odpuzují). Přišlo mi, že ti psi mají nádhernou hlavu, ale naprosto znetvořené tělo. Jako by ty dvě části těla k sobě ani nepatřily. Hledal jsem jiná plemena – chodské psy, bílé švýcarské ovčáky, holandské ovčáky… Jenže nakonec jsem vždy skončil s myšlenkou, že když chci Němčoura, musím si koupit Němčoura a ne nějakou “náhražku”.

Když jsem už věděl, že Aiduše mít vlastní štěňata nebude, myšlenka na NO se vrátila. Jenže co? Měl jsem schopnosti postarat se o ovčáka a nezkazit ho? Ne. Domníval jsem se, že ne, a tak jsem přivezl Benjiho. Věděl jsem, že u berňáka nemůžu selhat a sen o ovčákovi znovu zapadl. Na jaře 2022 ale ten plán konečně, asi po dvaceti letech, dozrál. A vůbec to nebylo jednoduché. Zjistil jsem, že lidi kolem německých ovčáků jsou hodně odlišní od všech, které jsem poznal u berňáků, řečeno slušně. Nerozuměl jsem si s jejich náturou, názory, postoji. Nechápal jsem je a nechtěl se ani začleňovat do takové skupiny lidí. Doslovně jsem si říkal, že jestli jsou všichni chovatelé NO takhle jebnutí, tak si raději žádné štěně nepořídím.

A pak mi jednou ráno napsala mladá slečna od Třebíče a začali jsme spolu komunikovat. Měla (má) chovatelskou stanici Protego, v ní dvě fenky německého ovčáka a plánovala na další rok vrh C. Vznikla oboustranná sympatie, tak jsem za ní v srpnu 2022 vyrazil, abych ji a její smečku poznal osobně. Její chov byl v pořádku. Její názory mi byly ve většině případů blízké. Poznal jsem zodpovědného chovatele, který pro svá štěňata udělá maximum možného a ještě víc. Líbilo se mi navíc, že konverzaci se mnou neodložila jen proto, že jsem se vyptával a rovnou řekl, že štěně nechci dřív než za rok. Jiní chovatelé třeba napsali – napište, až to bude aktuální a dál prostě nekomunikovali. Ona místo toho se mnou domluvila „setkání u kafe“, abychom se předem poznali.

Jenže šlo o pracovní linii a já vůbec nebyl přesvědčený, že něco takového zvládnu. Eliška ale měla ve mně větší důvěru než já v sebe samého. Rok uplynul a v chovatelské stanici Protego se narodil začátkem června vrh C. Od prosince 2022 ze mě ale byl zaměstnanec a vůbec jsem si tak nemyslel, že je vhodný pořídit si ovčáka. Paní chovatelku jsem o tom informoval a nedočkal se odpovědi. Chápal jsem, že možná nakonec přehodnotila svůj postoj k tomu, aby mi svěřila svůj odchov. A vlastně jsem se nedivil. Takového nerozhodného člověka jako já, abyste pohledali. Fakt. Znovu jsem začal pokukovat po berňácích, jenže žádný plánovaný vrh, na který jsem zaměřil svou pozornost, nevyšel. Selhalo mi postupně asi čtyři nebo dokonce pět spojení, které chovatelé berňáků plánovali. Smířil jsem se s tím, že štěně berňáka přivezu až další rok. Snad.

Bylo po polovině června, když mi najednou Eliška znovu napsala. Měla dva volné Protegáčky klidné a mazlivé povahy. Prý, že lepší štěně na přání už upéct nedokážou. Byl jsem na pochybách, dokud se nezeptala, jak moc by mi vadilo, kdyby pro žlutého klučíka nechala zapsat jméno, co jsem si vybral. Tím bylo vlastně rozhodnuto, pejsek dostal jméno Conte Regis Protego – tedy hrabě Regis, pojmenovaný po věrném příteli zaklínače Geralta z Rivie (Andrzej Sapkowski – Zaklínač).

Osud? Možná. Výzva? Rozhodně. Do poslední chvíle mi to přišlo naprosto neskutečné, že mám rezervaci na svého ovčouna. Taky jsem věci sháněl až na poslední chvíli. Vůbec mi nepřišlo, že bych si měl přivézt druhého psa, ještě ke všemu ovčáka! Bylo to takové zvláštní období, kdy se dělo něco v pozadí, ale mně se to zdálo až moc neskutečné. Realitou se to stalo až v momentě, kdy mi chovatelka dala do rukou šestikilovou chundelatou kuličku, která měla zájem o všechno ostatní, jenom ne o mně. Vyřídili se podpisy, platba a najednou jsem seděl v autě cestou domů a pod nohama mi kňoukalo malé prtě. Až někdy v ten moment se to postupně začalo stávat realitou. A musím říct, že vůbec ne jednoduchou.

Ale o tom třeba jindy.

Ben
Ben
Regis

Napsat komentář

19 − sixteen =