Parvoviróza (Parvovirosis)

Vysoce nakažlivé a velice nebezpečné akutní onemocnění, bez léčby vedoucí až k úhynu. Zvlášť pro malá štěňata, u kterých se objevuje nejčastěji, může být smrtícím nepřítelem. Parvoviróza napadá především tenké střevo, ve kterém vyvolá hemoragicko-nekrotickou enteritidu, dále kostní dřeň a lymfoidní tkáně. Projevuje se silnými krvavými průjmy a úporným zvracením. Přes veškeré snahy veterinářů je v poslední době opět na vzestupu a její mortalita se pohybuje okolo 10–30 %.

Onemocnění se objevuje prakticky u všech psovitých šelem. Nakazit se může sice i kočka, ale infekce u ní proběhne bez jakýchkoliv příznaků. Uvádí se, že rotvajler, dobrman, labradorský retrívr, americký stafordšírský teriér a německý ovčák jsou k parvoviróze víc citlivější, než jiná plemena. Naopak odolnější jsou vůči ní kříženci. Více než tři čtvrtiny klinických případů se odehrává u štěňat ve věku 6–18 týdnů, u kterých dochází k nejtěžším formám infekce a bez správné léčby zpravidla hynou na sepsi a dehydrataci. Dále parvoviróza ohrožuje hlavně stará a oslabená zvířata, což ale neznamená, že bychom měli onemocnění u dospělých a zdravých psů jakkoliv podceňovat. Člověk se nakazit nemůže.

Za onemocnění nese vinu parvovirus, který existuje ve dvou typech. První typ – CPV-1 (Canine ParvoVirus 1) – napadá štěňata do dvou týdnů věku, která následně umírají na záněty střev a srdce a na zápal plic. Je původním druhem, ten se však už prakticky nikde nevyskytuje,. Druhý typ CPV-2 (Canine ParvoVirus 2), což je pravděpodobně zmutovaný virus panleukopenie koček (více známé jako kočičí mor), způsobuje právě parvovirózu. Poprvé ho v laboratoři izolovali a popsali Američané na konci 70. let minulého století a v současnosti je rozšířen po celém světě.

Virus je velice odolný v prostředí, čímž je umožněn i nepřímý přenos. Při teplotě 20 °C dokáže přežívat i 3 měsíce a při 4 °C nejméně 6 měsíců. Houževnatě přežívá i vysoké teploty, teplota 80 °C ho zničí až za 15 minut, stejně tak mu nevadí do určité míry ani kyselé prostředí. Největším jeho zdrojem je trus infikovaných zvířat, kde zřejmě dokáže přežívat měsíce až roky. Vylučován je také zvratky, slinami a močí. Rychle ho zlikviduje ultrafialové záření, parní čištění a některé dezinfekční prostředky, například Savo, Virkon, Chirox nebo Persteril. Ty však musí působit alespoň 10 minut.

K infekci psa dojde přímým kontaktem s nemocným jedincem (virus je vylučován ještě před prvními příznaky), pozřením kontaminované potravy nebo vody, případně i nepřímo přes kontaminované předměty, na kterých například ulpěly zbytky exkrementů (například boty). Nenarozeným štěňatům hrozí nákaza přes placentu.

Do organismu parvovirus vstoupí přes mandle nebo přes lymfatickou střevní tkáň, kde se začne množit a zničí v daném místě bílé krvinky. Toto období trvá 7–14 dní a neobjevují se při něm žádné příznaky nemoci. Tento čas je tak délkou inkubační doby. Jakmile se virus dostatečně rozmnoží, pronikne do krve. To způsobí zvýšenou teplotu a změny v krevním obraze, kde je možné vidět pokles bílých krvinek a lymfocytů. Z krve pak proniká do neustále se obnovujících buněk střevní sliznice, kostní dřeně, sleziny, mízních uzlin a u štěňat napadá také srdce. Parvoviróza má oficiálně dvě formy, které se neobjevují u jednoho zvířete současně a rozhodujícím faktorem je věk.

Střevní forma je mnohem běžnější. Virus napadne dělící se buňky ve střevní sliznici, čímž se dostane na celou střevní výstelku. Vlivem zralých střevních buněk ještě nějakou chvíli střevo funguje normálně, přestože virus už je přítomen a vylučován ve výkalech. Typický je tak zcela náhlý začátek. Na začátku se objevuje apatie, skleslost a nechutenství. Do několika hodin začne úporné zvracení malého množství zpěněné tekutiny, ve které může být žluč, hlen nebo krev. Jakékoliv napití vyvolává jen další zvracení. Během dvou dnů se spustí silný průjem, který je nejdříve kašovitý, potom vodnatý. Může být krvavý s nasládlým zápachem, ale krev není podmínkou. Břicho je nafouklé plyny a bolestivé, někdy má pes horečku. Postižené střevo není schopné přijímat živiny, zatímco z těla uniká velké množství vody, soli a bílkovin, rychle se rozvíjí dehydratace a celková slabost, zvíře se není schopno ani udržet na nohou.

Přes narušenou slizniční bariéru se do krevní oběhu dostává velké množství střevních bakterií. Parvovirus rovněž napadá kostní dřeň, čímž omezí tvorbu červených i bílých krvinek, a jejich nedostatek způsobí, že se tělo nedokáže vypořádat s těmito bakteriemi ze střeva. Může tak dojít k sepsi, tedy otravě krve. V případě těžké perakutní infekce může dojít k úhynu zvířete, aniž by se objevil průjem a zvracení.

Srdeční forma je dnes už vzácná, výskyt je omezen pouze na velmi malá štěňata. K infekci dochází do 2. týdne po narození, ale klinicky se projevuje v 6. až 8. týdnu, kdy se objeví kašel, poškození srdce, dušnost a únava. Většina postižených štěňat brzy na to umírá, jen vzácně se dožijí více než jednoho roku. Díky vakcinaci fen k tomuto onemocnění dochází jen zřídka, jelikož štěňata jsou chráněna kolostrálními protilátkami.

Přestože nelze říct, že každý pes, který trpí krvavým průjmem a zvrací, má parvovirózu, náhlý nástup těchto příznaků u štěněte musí vyvolat podezření na ni. Výjimku netvoří ani očkovaná štěňata, jelikož vakcinace začíná chránit až po několikáté dávce. Štěně přitom může onemocnět i dříve. Při diagnostice se vychází z anamnézy a výsledků laboratorních vyšetření. Ty však nemusí být průkazné, protože pokles bílých krvinek může způsobit i řada jiných onemocnění. Nejlepší metodou pro stanovení správné diagnózy je vyšetření trusu, ve kterém se zjišťuje přítomnost viru.

Podobné příznaky může mít pozření cizího předmětu, zauzlení střev, psinka nebo infekční zánět jater. U mladých psů může jít také o hemoragickou gastroenteritidu, ta však nepostihuje štěňata. U štěňat může podobný průjem vyvolat koronaviróza, tam je ale průběh podstatně mírnější, bez horečky a nemění se celkový zdravotní stav štěněte. Podobně je tomu tak při průjmech, které vyvolávají paraziti. Stará zvířata mohou mít podobné příznaky při zánětu slinivky.

Terapie je symptomatická (léčí příznaky) a jejím hlavním cílem je obnova ztracených tekutin a zabránění sepsi. Léčba vždy vyžaduje hospitalizaci, při které jsou celodenně podávány kapačky, parvoviróza jiným způsobem nejde zvládnout! Pes má úplnou hladovku, kdy nemá přístup ani k vodě. V kapačkách jsou podávány živiny a silná antibiotika, která zabrání otravě krve. Zároveň jsou podávány také léky proti zvracení.

Opětovné podávání krmiva a vody je možné až poté, co se alespoň 24 hodin neobjevilo žádné další zvracení a výrazný krvavý průjem. Začíná se s elektrolytovými nápoji a posléze malými dávkami dietního krmiva. Pokračovat s tímto krmením se dá pouze v případě, že se znovu neobjeví zvracení. Dietní krmivo se dále zkrmuje minimálně další dva týdny a na obvyklé se přechází postupně během několika dnů.

Je-li léčba a hospitalizace zahájena včas, šance jsou relativně vysoké. Míra přežití se pohybuje okolo 70–90 %. Velmi nízký věk, silný krvavý průjem, velký pokles bílých krvinek nebo rozvoj šoku významně zhoršuje prognózu. Dobře léčení psi se většinou uzdraví do 4 až 5 dnů. Kritických je právě prvních pět dní, pokud zvíře tuto dobu přežije, uzdraví se, i když průjem může přetrvávat ještě i několik týdnů. Léčení psi nejčastěji umírají na otravu krve.

Vzhledem k odolnosti parvoviru se nedá nijak zabránit tomu, aby se s ním pes nikdy nesetkal. Štěňata, která za sebou ještě nemají kompletní očkovací cyklus (či dokonce vůbec neočkovaná) by neměla navštěvovat frekventovaná místa, kde se venčí a pohybují neočkovaní psi. Zrovna tak by nemělo takové štěně přijít do domácnosti, kde se v minulosti parvoviróza objevila, protože nelze zaručit dokonalé zničení viru v daném prostředí. Naopak návštěva psích školek a kvalitních cvičáků riziko nákazy nijak výrazně nezvyšuje, jelikož se tam pohybují pouze vakcinovaná zvířata.

Základní ochranou proti infekci a onemocnění zůstává očkování. Zahájení vakcinace by mělo proběhnout nejdříve v šestém a nejpozději v osmém týdnu věku. Časnější vakcinace je vhodná u plemen s vyšší citlivostí k viru a v hromadných chovech. Pozdější termín může být využit u štěňat po fenách, které byly vakcinovány před krytím nebo v době březosti. Vakcinace se opakuje v intervalu 2–4 týdnů, jedna očkovací dávka rozhodně není dostatečnou ochranou!

U parvovirózy existuje tzv. imunitní okno, které způsobuje, že ani správně prováděná vakcinace nezabraňuje po určitou dobu infekci. Způsobuje to hladina kolostrálních protilátek v krvi štěňat, laicky řečeno – štěňata v prvních hodinách po porodu získala z mateřského mléka protilátky. Hladina těchto protilátek však v průběhu času postupně klesá a od určité hranice už nezajišťuje ochranu před parvovirem, přesto nadále interferuje s vakcinačním virem. Očkuje se živou vakcínou. Virus je živý, ale značně oslabený. Imunitní systém štěněte dokáže oslabený virus z očkování porazit, ale není už dostatečně silný na to, aby se ubránil skutečné infekci. Kritické období nastává mezi 6. a 12. týdnem věku. Z tohoto důvodu je zapotřebí několikrát opakovat vakcinaci v intervalu dvou až čtyř týdnů. U dospělých zvířat se pak vakcinace provádí jednou ročně v rámci kombinované vakcíny.

Dobrou, avšak nedostatečnou prevencí je úklid psích výkalů, pravidelné odčervování a vyvarování se dietních chyb, které můžou vyvolat průjem.

Samotný virus parvovirózy na člověka přenosný není, možné riziko však představují přemnožené střevní bakterie. Při kontaktu s nemocným zvířetem a jeho výměšky je zapotřebí dodržovat pravidla hygieny a kontaminovaná místa důkladně vyčistit Savem nebo jinými, výše zmíněnými dezinfekcemi.

Zdroje:
http://www.vetcentrum.cz/stodulky/lekar/790/parvoviroza-parvovirove-onemocneni-psu
https://www.hundo.cz/parvoviroza/
http://zverolekarka.com/parvoviroza-psu/

Zdroje náhledových obrázků:
1. PhD Dre, licence CC BY-SA 3.0 (obrázek zmenšen a vložen do šablony)
2. Nephron, licence CC BY-SA 3.0 (obrázek zmenšen a vložen do šablony)
3. Uwe Gille, licence CC BY-SA 3.0 (obrázek zmenšen a vložen do šablony)