Je to přesně rok od chvíle, kdy jsem si z Rokytnice nad Rokytnou odvážel malého černého chundeláče. Rok od chvíle, kdy se můj dětský sen stal černou bláznivou realitou. Rok, který vůbec nebyl jednoduchý. Věděl jsem, že ovčák je proti berňákovi úplně jiný šálek kávy, ale ani jsem nedohlédl, jak moc jiný. Myslel jsem, že si objednávám kapučínko a místo toho jsem dostal echt turka. Není to kafe Peggy Bundové Alovi, ale rozhodně kopne do zadku.
Po týdnu, kdy jsem ho měl doma, jsem byl přesvědčený, že tohle prostě nedám, dokonce jsem o tom poctivě informoval chovatelku. Skoro jsem nespal, max. dvě hodiny za noc, protože i v noci to byl nezmar. Kousal nábytek, kabely, ruce, nohy, kňoukal, snažil se vylézt z bytu a spadnout ze schodů, nebo… něco vyměšoval, úplně ideálně vprostředku pod postelí. Nepřidávalo mi ani to, že ode dne příjezdu setrvale průjmoval a nedařilo se to docela dlouho dostat pod kontrolu, dvakrát se kvůli tomu posouval i termín očkování. Takže to fungovalo tak, že jsem se vrátil z venčení, šel si umýt ruce a Conty už mířil do nějakého rohu udělat novou loužičku… čehokoliv. Zásadně chodil do rohů místností, anebo pod postel. Třikrát sláva dřevěné podlaze (i když dlaždice jsou v tomto směru možná lepší). Venku honil kočky, které z něj byly na prášky (dneska je z nich na prášky on, zatímco oni provokují… a jednoho dne se budou hodně divit). Teď si určitě říkáte – a co jako? No vlastně nic. Choval se jako úplně normální malé štěně, ale já to prostě ve spánkové deprivaci nezvládal. I tehdy jsem věděl, že se chová přiměřeně svému věku, tedy jako každé zdravé štěně, byť mnohem živější než berňák. To mně ale reálně nepřidávalo, natož aby mi tohle vědomí snad pomohlo.
Když začal spát dole mimo mou ložnici a já se konečně mohl vyspat, výrazně se vše zlepšilo, ale ani tak nebylo nebe bez mráčku. Říkal jsem si, že jestli tohle je to klidné štěně, tak vůbec nechci vidět jeho akční sourozence. Občas trpěl absolutním nezájmem o člověka a někdy i o pamlsky nebo hračky. Měl svůj vlastní svět, do kterého utíkal, a ve kterém byl zcela nedosažitelný. Hodně kousal… úplně všechno, co mu přišlo pod čumák. Na očkování vztekliny dostal facku od veterináře, protože si myslel, že bude kousat i jeho. Hrabal díry, likvidoval stromky, úspěšně zdupal polovinu zahrady na hlínu. Nad ránem štěkal na všechno, co se kolem hnulo. Což fakt chcete, když bydlíte vedle nemocnice a jejího parkoviště, kam v půl šestý ráno najíždí nová směna a odjíždí noční. V šest ráno odcházel do práce soused, v půl sedmé sousedka. Pod námi je louka a pohybují se tu zajíci, ježci, kočky… takže ve výsledku štěkal od čtyř ráno do půl sedmý v relativně pravidelných intervalech. Tímto upřímně děkuji našim sousedům, že tohle období přežili, aniž by nám psa otrávili, nebo podali stížnost na město.
V psí školce fungoval pět až deset minut max, pak se na mě úplně vykašlal a šel si po svým, absolutně bez zájmu o cokoliv, o co jsem se snažil. Vůbec se nedal motivovat a bylo jedno, že jsem měl v kapse asi pět druhů pamlsků a dvě různé hračky, včetně pískací. Jeho to prostě nezajímalo. Všechno bylo mnohem zajímavější, i kdyby měl jen sedět, kňučet a čučet, co dělá zbytek tlupy snaživých štěňat. Ani kdybych se postavil na hlavu a odrážel se ušima, nevěnoval by mi jediný pohled. O jedné pauze pak kousnul šeltii. Proč? Protože se honili a jeho frustrovalo, že ji nestíhá. Tak ji kousnul ve chvíli, kdy se k ní konečně dostal. Pauzy tedy trávil taky většinou na vodítku, protože těch psů, kteří se bavili utíkáním dokola a do zblbnutí, bylo v každé skupince dost. Nikdy nebyl agresivní, uměl si hrát i hezky, ale jakmile nějaký pes začal utíkat a trvalo to dlouho, bylo to slovy klasika velký špatný.
Abych ale jen nehanil, mělo malé Konťátko i svoje dobré vlastnosti – byl odmala velmi čistotný, navzdory mému druhému odstavci. Loužičky nechával uvnitř domu (po přestěhování dolů) jen asi první týden, a to pouze v noci. Pak jsem mu párkrát nechal rozsvíceno na verandě přes noc a on začal chodit ven. Za tři dny už rozsvícené světlo ani nepotřeboval a chodil se venčit ven i po tmě. Ničeho se nebál, všechny moje socializační výmysly procházel stylem “a co jako?”. Zkoušel jsem na něj deštník, sluneční brýle, pokrývky hlavy, šátek přes obličej, různé povrchy… pomalu se zdálo, že ani nezaznamenal, o co se snažím. Na bouřku štěkal a snažil se ji sežrat. V polovině srpna na louce zakempila skupina troglodytů a v 11 večer začali pouštět ohňostroj. Běželi jsme s Benjim ven za Contym, protože přesně takhle to bylo s Aiduší před osmi lety. Taky přišel nečekaný ohňostroj a ona se pak už do smrti bála hlasitých zvuků. Conty? Byl venku a evidentně trochu nejistý, sedl si mi okamžitě pod nohy a sledoval světla na obloze. Byli jsme tam s ním, já mu poskytl svoje nohy pro pocit bezpečí, zatímco Benji se bez většího zájmu o hluk nebo světla venčil. Během chvilky se Conty rozkoukal a přestal to řešit. Na Silvestra jsme ho měli uvnitř a jemu byl celý ten kravál u zadku, většinu večera prospal.
Vztah k lidem i psům bych taky mohl vyzdvihnout. Nikdy vůči lidem nebyl bojácný, či snad dokonce agresivní. Jako štěně se kolemjdoucí chodce snažil nejčastěji ulovit skokem, aby je mohl umýt a pomazlit se. Ne všichni lidi takové jednání psa zrovna oceňují (upřímně řečeno, já taky ne), ale nešlo nikdy o agresi. Děti nikdy nekousl ani v období přezubovací piraně. My mu strčili ruce přes plot a on se do nich okamžitě zakousl, ale jakmile se přišel někdo vyfotit do ateliéru a přivedl dítě? Černý ušák byl připraven u plotu a mazlil se jako ten nejzlatější plyšáček. Vůči psům se choval jako magor – štěkal a chodil po zadních. Taky to nebyla agrese, jen absolutně neřízené nadšení. Když na něj na cvičáku vyjel ve zlém pes, náš bambula ustoupil, zavrtěl ocasem a šel by se kámošit znovu, kdybych ho nezastavil. Veterinář mi na posledním přeočkování řekl, abych byl opatrný, až bude dospívat. Benji je úplně stejný trouba a malý kousací raptor se na očkování choval jako správný hajzlík. Veterinář měl proto obavy, aby Benjiho nezačal s nástupem puberty šikanovat. Nestalo se (klep klep), protože obvykle Benji šikanuje jeho (ano, to je nadsázka). Vtipné bylo, jak ani veterinář nepochyboval, že ovčouna zvládnu.
Postupem toho roku se všechno začalo zlepšovat. Přestával se chovat jako idiot a uklidnil se. Přestal štěkat na všechno, co se kolem zahrady pohnulo (pokud to zrovna není ježek). Přestal kousat ruce, hrabat díry (většinou), ničit stromy, tahat dřevo po celé zahradě. Začal pozvolna chápat, že musí mít nějakou sebekontrolu a nemůže si všechno vyřvat nebo jinak vynutit. Přestal skákat na kolemjdoucí chodce a lovit auta. Opustila ho potřeba krást všechno, co najde a jakž takž pochopil, že věci na stole nejsou jeho. Pomalu začíná chápat, že může chvíli odpočívat a nemusí se honit za vším, co se pohne. Pomalu přestává mít potřebu štěkat na sousedy, kteří se pohybují kolem plotu. Ano, lítá kolem toho plotu pořád jako pošuk, ale už na ně přitom alespoň neštěká. Taky už má víc zájem o člověka a méně utíká do vlastního světa. Trvalo to dlouho, ale už můžeme na zahradě cvičit za obyčejné granule, což ještě před čtvrt rokem nebylo vůbec myslitelné – kolikrát neposlouchal ani za sušené maso, natož ho odměňovat granulí.
Během toho roku se chovatelce vrátilo několik jeho sourozenců… z různých důvodů. Sám ani nespočítám, kolikrát jsem řekl, že ho pošlu nevyplaceně zpátky do Třebíče. A zpočátku jsem to skutečně myslel takřka vážně. Až postupem času se z toho stala planá výhružka, ve které ale občas byl stín skutečné potřeby to udělat. Dneska už to neříkám prakticky vůbec. Vztah mezi námi se budoval jen velmi pozvolna. Byl u nás půl roku a já k němu stále neměl nalezenou cestu. Nebyla to v žádném případě láska na první pohled, která hory přenáší a překážky skáče jak Zuzka Hejnová (první jméno, co z googlu vypadalo, sorry not sorry). Přicházelo to velmi pomalu, nenápadně a ostýchavě.
Myslím, že se vztah mezi námi začal pomaličku lámat na cvičáku v Bítově, kam jsme spolu poprvé šli nějak po Novém roce. Co na tom, že mi asi sedmou lekci zlomil prst na ruce a i po závěrečném přezkoušení tahal na vodítku jako malá kráva. Začal jsem tehdy vnímat, že to půjde. Ztuha, ale bylo cítit, že mezi námi přece jen začíná existovat vzájemné pouto. Hlavně v momentě, kdy jsem ho předal osmou lekci do rukou “tetičky”, aby s ním tu hodinu odcvičila, protože já měl prst “v gypsu”. Vřeštěl a tahal za mnou jako šílený, nemohl jsem stát od nich dál než pár kroků.
Hlouběji se to pouto rozvinulo zhruba kolem jeho prvních narozenin, když jsem se vrátil z týdenní dovolené. Nevím proč, nestalo se nic konkrétního ani výjimečného, co by se dalo označit jako nějaký bod velkého zlomu. Někdy v téhle době se ale pro mě stal skutečnou a neoddělitelnou součástí mojí smečky. Byl to náročný rok a stále pro mě ten Vovčák znamená velkou výzvu, které jsem se rozhodl čelit. Nevzdávám to, teď už v tom plaveme společně. Alespoň si myslím, že tomu tak je. Ne, jsem o tom přesvědčený.
A proč to píšu? Protože mám pocit, že se o takových pocitech nemluví. Možná to výjimečný je a možná každý, kdo si pořídí štěně, ho zcela bezpodmínečně miluje celou svou duší i přes všechny překážky. Možná, možná ne. Vím o lidech, kteří by řekli, že to tak není, ale nemluvím za ně, jenom za nás dva. U mě a Contyho to tak nebylo, i když jsem se kvůli tomu kolikrát cítil fakt špatně. Přišlo mi, že si ho nezasloužím, že by mu jinde bylo líp, že by ho skoro každý uměl docenit víc a pochopil by ho mnohem líp než já. Nebyl to příjemný pocit a nevěděl jsem, co si počít. Ne s ním, ale se sebou – nevinil jsem ho z té situace.
Nakonec jsem ale asi dospěl do svého zenu – do stavu, ve kterém si prostě řeknete “fuck it“. Nevíte, co uděláte, nebo jak to skončí. Přestanete řešit plán, přestanete se srovnávat, přestanete analyzovat. Jestli to přežijete? Jestli skončíte ve špitále nebo blázinci? Fuck it. Prostě nasadíte klobouk, brýle a vrhnete se vpřed (oblíbený seriál Yellowstone). A víte, co se stalo, když k tomu došlo? Conty na to slyšel a přidal se. Začal za mnou víc chodit, být mazlivější a ve skutečnosti i poslušnější. Někdy mě štve, občas zlobí a chová se, jak kdyby v životě neslyšel žádný povel a neznal svoje jméno. Někdy vídám videa a fotky ostatních, stejně starých psů, kteří jsou prezentováni způsobem, jak umí vše a z fleku můžou skládat vrcholové zkoušky. Psi jim chodí soustředěně u nohy, cvičí, nechytají všechny lítající brouky na zahradě, nebo třeba i odpočívají v jejich přítomnosti. Dobře… někdy se do toho stavu taky třeba dostaneme. Sami, vlastním tempem a způsobem, který nám vyhovuje. Tvoříme jedinečný tým a nemá cenu se srovnávat s jinými. Dokonce nemá význam srovnávat ani dva vlastní psy – nefunguje to. Každý z nich je originál a je potřeba to tak přijímat.
Pokud ale srovnám Contyho dřív a teď, tak je to jiný pes, mnohem fajnovější pro život. Vůbec to není dokonalé, ale je to rozhodně funkční a stále se to zlepšuje. Náš vzájemný vztah se pozvolna upevňuje a roste. Jenom na těchto věcech doopravdy záleží. A tak chci říct – nevzdávejte to, pokud nemusíte.