Jak to bylo s námi?
Vezmu to pro začátek subjektivně, jak jsme vybírali chovatelskou stanici my. Pár dní poté, co jsme pochovali našeho starouška na zahradě, jsme se rodinně dohodli na plemeni, které si pořídíme. Můj zájem o Německého ovčáka či Bílého Švýcara šel opět stranou a rozhodli jsme pro medvídka – Bernského salašníka. Téměř okamžitě jsem začal hledat chovatelské stanice. První, kterou jsem našel a působila na mě velmi dobře, byla z Ostravy, tři roky neměli štěňata, první odchov byl již v roce 1999 a na stránce měli mnoho informací o chovu, o své stanici a psi vypadali na fotkách moc spokojeně. Ani vzdálenost mezi námi a Ostravou by nebyl takový problém. Bohužel štěňata měli jen plánovaná neurčitě na jaro 2015, žádné větší přípravy neprobíhaly a já se bál, že to nemusí vyjít. Navíc bychom štěně od nich měli až někdy v půlce května, což se nám na konci ledna zdálo jako velmi dlouhá doba. Proto jsem hledal dál.
Pak jsem objevil stránky klubu švýcarských salašnických psů a rázem bylo hledání stanic jednodušší. Samozřejmě jsem nejdřív hledal v nejbližším okolí. Jenže když už se mi některá chovka zalíbila, zjistil jsem, že štěňata neočekávají nebo už je stránka tři roky neaktuální. A když už jsem našel takovou, kde měli dokonce i čerstvě nakryto, objevil se jako problém cena štěněte, jelikož šlo o krytí zahraničním psem. Další stanici jsem našel o něco blíž než Ostravu, v Dobešově, ale taky je to pěkný flák cesty od nás ze západu Čech. Měli nakryto a očekávali vrh S. Na stránkách měli informace o plemeni i o sobě, hafani vypadali spokojeně na fotkách i videích a několik z nich bylo už v nechovném věku (8 let a více). Proto mi ani tolik nevadilo, že stránky nejsou ve všech směrech aktuální. Napsal jsem chovatelce, že bychom měli zájem o její štěně z očekávaného vrhu. Dohodli jsme se předběžně, že ano, cena byla adekvátní.
Nepřestával jsem ovšem pátrat dál. Říkal jsem si, co když to nevyjde? Narazil jsem na stránkách klubu na inzerci jedné čerstvé chovatelské stanice. Pamatuji si, že jsem tu stránku několikrát zavřel, že ne, že se mi webovky moc nelíbí mírou informací a kdesi cosi. Shodou okolností ale dvě z jejich tří fen (vlastní sestry z vrhu N) pochází z chovatelské stanice z Dobešova od paní, se kterou jsem se domluvil i já. Snad i proto jsem jim nakonec napsal, zda by měli volnou fenku k rezervaci. Paní odepisovala rychle, byla vstřícná a hlavně ochotná počkat s fenkou, dokud se neobjasní počty narozených štěňat v Dobešově. O zájemce na fenky sice neměla žádnou nouzi, nicméně držela slovo a čekala, dokud se prcci nenarodí a nevyjde najevo, jestli budeme mít Sunny, nebo ne.
Nakonec se narodili čtyři zdraví kluci, fenka žádná. Ještě to dopoledne jsem informoval stanici u Třebíče, že bereme fenku od nich, naší sladkou fialovou Aidu. Nevím, jestli to byl vliv chovatelky na ostatní budoucí majitele, nebo jestli Aida jen nikoho tak moc neoslovila, nicméně se k nám dostalo štěně, které jsme si přáli už od prvních fotek. Byli jsme sice pátí zájemci ze šesti, ale fialová holčička na nás přesto počkala. I když jsme se nakonec stejně dlouho nemohli rozhodnout, jestli vzít ji nebo její oranžovou sestřičku s bílým puntíkem na šíji. Domluva s chovatelkou byla bezvadná a já jsem rád, že se na ní mohu kdykoliv obrátit, kdyby se vyskytl nějaký problém nebo bych potřeboval poradit.
Tak takhle to bylo se mnou a naším štěnětem. Prošel jsem mnoho stránek, než jsem si vybral stanice, které na mě působily tak dobře, abych jim napsal. Mimochodem, štěňata v Ostravě se nakonec nekonala, další odchov se přesunul až na podzim 2015, tak jsem rád, že jsem na ně nečekal. Osobně jsem se snažil vybírat takovou chovatelskou stanici, která o sobě uvádí nějaké informace, nebo alespoň píše o chovu berňáků, když už ne o sobě. Přitom k tomu nejsou třeba nějaké dlouhé elaboráty, ale když od někoho chci psa, tak o tom člověku chci také něco vědět, stejně jako on by měl chtít vědět něco o mně. Vyhýbal jsem se stanicím, které nepsaly nic navíc o svých psech (v Ostravě sice nepsali, ale dali se najít zmínky hlavně v radách a zkušenostech) nebo o tom, kde ti psi žijí – jestli v kotci nebo přímo v domě. Stejně tak mě odrazovalo, pokud stanice chovala víc než jedno plemeno psa. Nevím, nějak to na mě nepůsobí důvěryhodně a snažil jsem se tomu vyhnout, ačkoliv asi nejde objektivně říct, že to je špatně. Touto selekcí jsem si i vytřídil chovatele, kterým jsem psal e-mail, tudíž jsem nemusel řešit jednání chovatelů a jejich požadavky.
Tak a teď trochu více objektivně.
Množitelům se štěňaty s průkazem původu jde o výdělek stejně jako těm klasickým množitelům bezpapíráků, jenže na rozdíl od nich jsou dražší a mají štempl od klubu. Jde vlastně skoro o stejnou prasárnu na psech, jen v luxusnějším kabátku. A jak je tedy poznat?
Ve stanici se záhadně ztrácí psí senioři, na kterých už nelze chovat. – Který chovatel milující svá zvířata dá pryč psa jen proto, že už na něm nemůže chovat (= neplyne z něj žádný příjem)? Žádný, solidní chovatel, kterému jde v prvé řadě o plemeno a daného jedince, se nikdy svého svěřence nezbaví jen proto, že už je starý a štěňata na něm neodchová. Stejné je to i se psy, kteří jsou ze zdravotních důvodů vyřazeni z chovu dříve, nebo s výstavně neúspěšnými jedinci. Samozřejmě u nové chovatelské stanice, která je registrována teprve pár měsíců, nemůžete čekat, že mají doma psí důchoďák. Díky tomu nelze říct, že stanice, která nemá stará zvířata, není seriozní. V tomto bodě je nutné zohlednit dobu, od kdy vůbec funguje.
Majitel stanice nemá jiný příjem, živí ho prodej štěňat. – Jak jsem psal už v minulém článku, poctivým chovem si na moc peněz fakt nepřijdete, natož aby takový příjem někoho uživil.
Na potencionální zájemce o štěně chovatel tlačí, aby se rozhodli o koupi. – Tohle je taky takové dvousečné. Samozřejmě není možné, abyste se rozhodovali několik týdnů, zatímco chovatel má v řadě další zájemce, ale rozhodně by neměl během návštěvy tvrdit, že si štěně musíte vzít a rozhodnout se hned na místě, jinak ho prodá jinam.
Stanice chrlí xy vrhů ročně. – Díky kontrole ze strany klubu není možné, aby chovná fena měla během jednoho roku víc vrhů než jeden. Takový případ by mohl nastat leda za situace, že druhý vrh by nebyl oficiálně přiznaný, takže by štěňata neměla průkazy původu (případ uváděný v minulém článku). Tímto odstavcem chci spíš narazit na něco jiného. Kupříkladu chovatelská stanice má deset chovných fen, tedy je schopná mít štěňata 10x v roce, aniž by na tom bylo cokoliv nezákonného. Naskýtá se ale otázka: opravdu je v silách chovatele věnovat všem štěňatům i fenám stejnou péči a socializaci, jakou potřebují? Pokud by ve všech případech šlo o vrhy pěti štěňat, tak je to padesát psů dohromady v roce a všichni z nich potřebují zahrnout lidskou láskou a péčí. Ne vždy se narodí těch štěňat jen pět a ne vždy těch deset vrhů musí následovat po sobě.
Je nutné si uvědomit, že odchovat štěňata sebou sice přináší spoustu radosti, ale také je to nesmírně náročné na čas a finance. Štěňata dvakrát za rok na chovatelskou stanici jsou docela běžná a adekvátní, deset vrhů ročně už ne.
Takže ano, souhlasím, že existují chovatelé mající chovatelské stanice a prodejci mající chovatelské stanice. Bohužel i tady je na místě volit pečlivě a zvažovat, jestli se jedná o první nebo druhý případ. Mnohé napoví nezávazná návštěva před odběrem, když se podíváte na to, jak vypadají dospělá zvířata, jak se chovají k sobě, návštěvám i chovateli, a v jakých podmínkách žijí. Nemluvě o tom, v jakých podmínkách jsou štěňata a zda se zdravotně zdají být v pořádku. Chovatel by je měl znát jménem, pokud tedy přijedete v době, kdy už mají jména přidělená. Měl by také vědět, jak se jednotlivě projevují a co z nich asi vyroste. Což nejde brát moc směrodatně, zvlášť v době, kdy nejsou štěňatům ani čtyři týdny.
My přijeli v době, kdy štěňata byla ještě opravdu maličká. Aida byla sotva tak velká jako má bota, když vedle ní usnula. V té době nám chovatelka říkala, jaká je to klidná fenečka, která se moc neprojevuje a bude to mazel. O její sestřičce, mezi níž jsme vybírali, tvrdila, že je to pěkná rošťanda – jako první otevřela oči, jako první se začala zvedat, taky štěkala a poskakovala. Celkově se i během naší návštěvy projevovala mnohem živěji, kdežto Aidina pospávala a nejevila o nás moc velký zájem. Co čert nechtěl, za čtrnáct dní už chovatelka psala, že jsme si vybrali pěkné číslo, že je to jedno z nejodvážnějších štěňat a celkově je velmi aktivní. Trošku se nám ta šelma „potetila“ – je to stejný blázen, jako byla její vlastní tetička, když byla malá.
Co chce pisálek dalším článkem říci?
VYBÍREJTE PEČLIVĚ A NESPĚCHEJE. Platí to v případě, že vybíráte křížence, i pokud kupujete papírového psa. Prostudujte si rodokmeny předků, ať pak nejste překvapení, co všechno se dozvíte. Pokud většina předků zemřela v nízkém věku, je dobré pátrat po důvodech a případně se takovému chovu vyhnout. Někteří chovatelé to do rodokmenů na internetu píší, případně to je často možné dohledat v mezinárodním registru.
Dejte na subjektivní pocit z toho, jak na vás chovatel celkově působí – jeho komunikace s vámi, vztah ke svým psům i štěňatům a v jakých podmínkách chová. Pokud se vám něco nezdá, jednoduše na koupi nepřistupujte a hledejte jinde. Já osobně hledal ve stanicích, které jsou od nás vzdálené většinou několik hodin cesty po dálnici, a tak jsem se musel spoléhat zpočátku hlavně na pocity z komunikace po e-mailech a to, jak na mě působí webové stránky.
S chovateli většinou zůstává majitel v nějakém spojení po celý život zvířete a osobně si neumím představit, že bych měl být spoustu let v kontaktu s někým, kdo je mi nepříjemný a neudělal na mě dobrý dojem.Není jednoduché vybrat si z nepřeberného množství chovatelských stanic plemene, po kterém toužíte, ale je to rozhodnutí na spoustu let dopředu a je dobré tomuto kroku věnovat pozornost a stejnou obezřetnost, jako když chcete bezpapírového psa. Vyplatí se to.
Závěrem chci popřát štěstí při výběru všem, kteří hledají dobrou a solidní chovatelskou stanici. Stejně tak ho přeji čtenářům, co se i přes můj předchozí článek rozhodli pro bezpapírového psa, ale alespoň už za něj odmítají platit šílené tisícové částky.