Leptospiróza (Leptospirosis) - CHS od Bavorské cesty

Leptospiróza (Leptospirosis)

Nenápadné, avšak velmi nebezpečné onemocnění, které z velké části připomíná chřipku. Nejčastěji se přenáší kontaminovanou vodou, anebo přímo kontaktem s nemocným zvířetem. Nejvýznamnějším rezervoárem jsou hlodavci a hmyzožravci, především divoce žijící potkani. Existuje přes 200 druhů tzv. sérovarů (druhů), které jsou slučovány do 29 séroskupin a některé tyto druhy jsou přenosné na člověka, dokonce jde o nejčastější zoonózu. Ti, kteří četli Rychlé šípy ji ostatně znají, i když o tom možná neví. Tleskačův mistr Mažňák – Em zemřel na “celkový rozklad krve a otravu” poté, co spadl ve sklepení zrušeného kostela do bahnité vody a nalokal se. Každoročně dochází k úhynu řady nevakcinovaných psů a průměrně 4–6 lidí.

Kdo je ohrožen?
Zjevně nebo latentně se může nakazit více než 160 druhů savců, včetně člověka. Ohroženi jsou i plazi, obojživelníci, některé ryby (především pstruzi a pražmy) a řada dalších bezobratlých živočichů i rostlin (např. potočnice lékařská nebo kolokasie jedlá), vyskytujících se blízko kontaminované vody. Sérovary (druhy) původce mají sice své “oblíbené” živočichy, které napadají častěji, než jiné, ale ve skutečnosti kterýkoliv z druhů může nakazit jakéhokoliv savce a vyvolat u něj zjevné onemocnění. Z domácích zvířat jsou nejvíce ohroženi psi, prasata, hovězí dobytek, koně, morčata, křečci a pískomilové. U koček propukne zjevné onemocnění jen vzácně, přesto se se infekce nedá vyloučit ani u nich. Jak již bylo řečeno, ohrožen je rovněž člověk – přenos mezi ním a zvířetem je velice snadný a rychlý. Nejhůře onemocnění probíhá u jedinců s oslabenou imunitou a nejvíce ohroženou skupinou jsou psi užívaní k myslivosti nebo k lovu hlodavců. Velký problém může nastat u jedinců s nemocnými ledvinami nebo játry.
Poprvé byla leptospiróza popsána v roce 1886 Adolfem Weilem, ale její historie se píše mnohem déle. S velkou pravděpodobností trpěli leptospirózou už lidé sklízející rýži ve Staré Číně. Nápadně podobný průběh mělo i onemocnění, které postihlo vojáky Napoleonské armády v době obléhání Káhiry kolem roku 1800.

 

Kdo je původcem?
Leptospirózu má na svědomí dobře pohyblivá bakterie z rodu Leptospira, patřící mezi spirochety (dlouhé a štíhlé spirály). Dlouhá je asi 20 nm a svým tvarem připománá otazník, na koncích má háčky. Druhy této bakterie, tzv. sérovary, se od sebe liší molekulami na povrchu a v současnosti rozlišujeme přes 200 těchto sérovarů. Rozřazené jsou do 29 séroskupin podle podobnosti. Jedná se o bakterii s přírodní ohniskovostí, běžně ji můžeme najít ve stojatých, nebo pomalu tekoucích vodách (hlavně mělké rybníky nebo jezera), ve vlhké půdě a v bahně.
Ideální teplota je pro tyto bakterie nad 10 °C a pod 34 °C. Nejvíce se jim daří ve vlhkém a chladném prostředí, kde mohou přežívat i několik měsíců. Ve znečištěné či hnijící vodě přežijí paradoxně kratší dobu. Leptospiry naopak nepřežijí vyschnutí a sluneční záření, stejně tak je rychle ničí i běžné dezinfekční prostředky. Z těchto důvodů se nejvíce nemocných objevuje vždy na jaře a na podzim.
Některé sérovary u svého přirozeného hostitele nezpůsobují příznaky jakéhokoliv onemocnění, ale jejich hostitel po celý život vylučuje leptospiry v moči. V České republice je nejběžnějšími sérovary L. icterohaemorrhagiae (šíří ho potkani), L. grippotyphosa (hraboši polní a mokřadní) a dále séroskupiny Australis, Pomona a Serjoe, které kromě hlodavců přenáší také rejskové, bělozubky a ježci. Bakterie je nejvíce vylučována močí, ale také slinami nebo semenem. Do organismu se tyto bakterie dostávají přes sliznice, oči, tlamu, porušenou kůži, nebo dokonce i přes zdravou kůži po dlouhodobém pobytu ve vlhku. Zvíře se může nakazit napitím kontaminované vody, plaváním v této vodě, pohlavním stykem, pozřením nakaženého jedince, nebo kontaktem s kontaminovanou půdou či rostlinami. Přenos je možný také přes placenu na nenarozená mláďata. Přímý přenos mezi psy je vzácný s jedinou výjimkou, tou je L. canicola.
Konkrétně u psů byly nalezeny protilátky na 18 různých sérovarů leptospir, dva z nich jsou přímo na psa adaptované. Snadno se tak mohou šířit z jednoho jedince na druhého. Ostatní sérovary jsou na ně přenosné buď z vody, nebo při kontaktu s divoce žijícím infikovaným zvířetem. Adaptovanými sérovary jsou:

L. canicola – “psí” sérovar způsobující tzv. Stuttgartskou chorobu, dříve označovanou jako “psí tyfus”. Zvláště u mladých psů vyvolává těžké onemocnění, často končící smrtí následkem selhání ledvin. Vzhledem k snadnému přenosu může vyvolat epidemie v případech, kdy se nakažený jedinec dostane do prostoru s vysokou koncentrací ostatních psů (výstavy, bonitace, psí parky…). Díky proočkovanosti se však tato bakterie v Česku už desítky let neobjevila.

L. bataviae – Kromě psa je tento sérovar adaptovaný také na myši a krysy. Náhodnými hostiteli se mohou stát kočky, ježci, hraboši a lidé.
Ostatní sérovary sice nejsou na psa přímo adaptované, ale mohou jej nakazit. Důležité je zmínit především L. icterohaemorrhagiae, který vyvolává nebezpečnou Weilovu horečku (žloutenku psů). Dále se u psa může objevit L. grippotyphosa (šířen hlavně hrabošem polním), L. bratislava (ježci, prasata a skot), L. pomona (tuři a prasata) a L. serjoe (myši, ježci, bělozubky a rejsci).

 

Jak se projevuje?
Protilátky proti leptospirám vykazuje až 61 % psů, převládají infekce bez projevů onemocnění či jen s mírnými příznaky, kdy nebyla zjištěna příčina. Inkubační doba se obvykle pohybuje okolo jednoho až dvou týdnů (kolísá od 2 do 30 dnů). Přibližně od čtvrtého dne bakterie proniknou do krve a mozkomíšního moku, v dalších dnech dvou až osmi se šíří po celém organismu, především jsou napadeny játra a ledviny. Další vývoj záleží na reakci imunitního systému, tedy kolik protilátek dokázal organismus vytvořit do osmého dne. Rozeznáváme tak několik forem nemoci, mezi některými z nich existují plynulé přechody.

Jestliže je imunitní reakce dostatečně silná, k rozvoji klinických příznaků a onemocnění vůbec nedojde. I přesto má většina zvířat se skrytou infekcí postiženy ledviny, kde se leptospiry nadále množí a mohou být močí vylučovány až 4 roky po infekci.

Perakutní forma nastane v přesně opačné situaci, kdy se organismus nedokáže s infekcí vůbec vypořádat. Vlivem rozmnožení leptospir v krvi zvíře upadá do šoku a dochází k poruchám srážlivosti krve, což vede k rychlému úhynu. Objevuje se krvácení do kůže, trávicího traktu či z nosu, jiné příznaky nejsou. Tak trochu to může připomínat otravu. Tato forma se naštěstí objevuje jen zřídka.

Akutní forma je svými obvyklými projevy “typickou leptospirózou”, čímž bývá toto onemocnění diagnostikováno právě při této formě. Její projevy se objevují náhle – pes je apatický, nechce jíst a zvrací. Může se objevit průjem. Zpočátku se tedy může zdát, že jde o chřipku. Poté však dochází k akutnímu selhání ledvin, kvůli čemuž nejsou z metabolismu odfiltrovávány zplodiny. To vede k tvorbě bolestivých vředů v tlamě a na jazyku. Psovi zapáchá z tlamy a snižuje se produkce moči, stejně tak může být sníženo nebo zcela zastaveno kálení.
Při nákaze L. icterohaemorrhagiae se objevuje žloutenka, tato bakterie poškozuje především játra. Stejně tak je to v případě L. pomona. Naopak sérovary L. canicola a grippotyphosa poškozují spíše ledviny. U psů do půl roku je poškození jater častější, bez ohledu na původce.
Objevuje se žíznivost, třes, dehydratace, bolesti svalů a břicha, zvíře se nechce hýbat. Časté jsou krvácivé stavy s tečkovitými krváceními na sliznicích, krvácení z nosu, do plic nebo močových cest. K projevům se může přidat meningitida (zánět mozkových blan), rýma a hnisavé záněty spojivek. U březích fen dochází k potratu.
Při infekci L. canicola a rozvoji Stuttgartské nemoci má pes matnou srst a zapadlé oči. Objevuje se mírně zvýšená teplota, nechutenství a krvavý průjem. Z tlamy je cítit hniloba a moč, všechny sekrety jsou cítit po moči. V pozdější fázi přichází křeče. Pes hyne za 9–14 dní na selhání ledvin.
I přes včasné zahájení agresivní léčby může polovina psů s akutní formou leptospirózy uhynout. Celkovou prognózu zhoršují poruchy srážlivosti krve a těžké poškození ledvin či jater.

Abortivní forma má oproti tomu lehčí průběh, kdy jsou příznaky zastřené. Objevuje se slabost, občasné zvracení a zvýšená teplota, může se objevit žloutenka. Někdy je jediným příznakem angína. Krevním rozborem by se přišlo na poškození ledvin, ale často tato forma zůstává nediagnostikovaná.

Bezpříznaková forma je u psů nejběžnější. Nakažené zvíře nevykazuje žádné problémy, ale může leptospiry vylučovat v moči. Zákeřnost tkví v možném trvalém poškození ledvin.

Chronická forma nastává v případě, že se životaschopné leptospiry skryjí před imunitním systémem v ledvinách, nebo oku, kde mohou dlouhodobě přežívat. Projevy jsou nespecifické – může se objevit opakující se horečka neznámého původu, záněty spojivek či záněty přední oční komory, chronický aktivní zánět jater nebo chronický zánět ledvin. Všechny ostatní formy (krom perakutní) mohou přejít do tohoto stadia.

 

Jaká je diagnostika?
Diagnostika této nákazy je problematická z důvodu ne-jednoznačnosti jejích projevů. Totožné příznaky může vyvolat řada jiných infekčních i neinfekčních nemocí. Z těch infekčních to může být infekční zánět jater, psinka, parvoviróza, salmonelóza nebo erlichióza. Téměř identicky se projevuje akutní zánět slinivky břiní. Perakutní a akutní forma připomíná otravy jedem na krysy, které způsobují krvácení, nebo neprůchodnost střev. Chronická forma se podle klinických příznaků nedá rozpoznat vůbec.
V počátcích lze leptospiry najít kultivací z krve, později z moči, ale tato možnost není spolehlivá a navíc je zdlouhavá. Kultivace může trvat až čtyři týdny a v moči leptospiry rychle hynou, navíc jsou vylučovány s přestávkami. Standardně se v praxi leptospiróza diagnostikuje průkazem protilátek v tzv. párových vzorcích krve, které se odebírají v rozmezí 2–4 týdnů. Výrazné zvýšení protilátek v novějším vzorku svědčí o akutně probíhající infekci.

 

Jak probíhá léčba?
Léčba je jak specifická, tak symptomatická. Při prokázané leptospiróze jsou nasazena antibiotika – penicilin, ampicilin, doxycyklin nebo streptomycin. V případě dvou posledních zmíněných antibiotik může dojít k úplnému zničení leptospir, pokud je doxycyklin/streptomycin podáván několik týdnů. Zabrání se tak dlouhodobému přenašečství a významně se sníží riziko vzniku chronické formy. Pokud jsou antibiotika nasazena včas, léčba je většinou úspěšná.
Akutní a perakutní forma leptospirózy zcela nezbytně vyžaduje hospitalizaci, v domácím prostředí nelze selhání jater/ledvin nebo poruchy srážlivosti krve zvládnout. Při hospitalizaci je psům podávána přesně nadávkovaná kapačka, jejíž složení se odvíjí podle aktuální produkce moči a výsledků krevního rozboru. Nasazeny jsou rovněž diuretika. Poruchy srážení krve se zvládají plnými transfúzemi a na podporu regenerace jater se přidávají vitamíny A, D, K, B a C. Lehčí formy je možné zvládnout pomocí antibiotik, léků proti nevolnosti a dobře stravitelnou jaterní dietou.
Pozor: Někteří veterináři mohou odmítnout léčit nakažené zvíře z důvodu možného přenosu nákazy! Jedná se především o ordinace, které nejsou vybavené na případy přijetí takto infekčního zvířete.

 

Co prevence?
Očkování proti všem sérovarům neexistuje, přesto má imunoprofylaxe (=očkování) velký význam. Vakcinuje se proti L. icterohaemorrhagiae, L. canicola, L. gryppotyphosa a v poslední době také proti L. sejroe. První vakcinace se doporučuje ve 12. týdnu věku a přeočkování se provádí v rozmezí 2–4 týdnů. Posléze je třeba přeočkovávat jednou ročně. Při vysokém riziku infekce se nejdříve provádí očkování s dvěma přeočkováními, v dalších letech je interval přeočkování dvakrát ročně.

 

Přenos na člověka
Při ošetřování nemocného psa je nezbytností použití jednorázových zdravotnických rukavic, aby nedošlo k vlastnímu nakažení. Prostředí je třeba dezinfikovat a všechen infekční materiál důsledně likvidovat. Člověk se od psa může nakazit při kontaktu s infikovanou vodou nebo potravou, případně také poškrábáním/pokousáním nakaženým zvířetem. K přenosu leptospirózy může dojít i poté, co byl pes zdárně vyléčen, jelikož leptospiry jsou z těla vylučovány i po skončení léčby. Člověk od člověka se nakazit nemůže.

 

 

Zdroje náhledových obrázků:
1. CDC/ Rob Weyant, licence Public Domain
2. Reg Mckenna, licence CC BY 2.0 (obrázek zmenšen a vložen do šablony)

Napsat komentář

1 × three =