Aida Narenian… pocitově můj první pes, můj první berňák objektivně vzato. Vybral jsem si jí na základě jedné jediné fotky, kdy vypadala spíše jako morčátko, než jako psí medvědice. 19. března 2015 jsme ji přivezli od Třebíče domů a začal se psát náš společný příběh. Příběh jedné úžasné a jedinečné psí Dámy s velkým D.
Pokud bych ji měl charakterizovat, tak nejvýstižněji působí přídavné jméno „svá“. Byla svá, a to každým coulem své osobnosti. Byla většinu svého života rozmazlovaným jedináčkem, a jakožto první pes, tak jsem si ji možná v lecčem i dost zkazil. Hlavně tedy ve vztahu k ostatním psům. Myslím, že celý svůj život si přála, aby v jejím celém vesmíru neexistoval jiný pes. Poslední necelý rok možná mohl existovat Benji… ale jen občas. O jejím vztahu k ostatním jedincům svého druhu svědčí nejlépe ta ukousnutá špička pravého ucha, která ji chyběla poslední rok a půl. Její ségra na ní večer před výstavou zavrčela a naše drahá prostě neuhnula, zavrčela zpátky a přišla o špičku ucha. Nikdy by před nikým neuhnula, byla tank… někdy dost neřiditelný, o čemž jsem se nejlíp přesvědčil na cvičáku v Křimicích, když jí byl rok. Dodneška mám na nose jizvu, jak jsem nabral plot ve snaze ji ubrzdit.
Psí poslání chránit svou smečku brala nesmírně vážně, o tom na mou duši žádná legrace. Nikdy nebyla nějak útočná vůči lidem, ale cizí pes k nám prostě nesměl. Ke stolu jsme k ostatním chodili a usedali jako poslední, protože psy, kteří už leželi pod stolem, byla ochotná respektovat. Nikdo jiný ale ke stolu a do jejího prostoru nesměl. Občas mi to připravilo dost perné chvilky, kdy jsem se jí zoufale snažil zabránit, aby sežrala jiného psa přímo před zraky jeho majitele. A byl jsem úspěšný, nikdy žádného psa nepokousala.
Nebyl jsem si nikdy moc jistý, jestli by nás dokázala se stejnou vervou chránit proti lidem. Nikdy to nikdo nepokoušel a ona minimálně uměla budit hrůzu. Když mě ve dvě ráno přivezly kamarádky autem a šly se podívat na byt, Aiduše to vyhodnotila po svém, protože ve dvě ráno se na návštěvy prostě nechodí. Zablokovala jim cestu v chodbě a nahrbená na ně hrdelně vrčela, stojíc vedle mě jako velký drsný strážce domu a rodiny. Trvalo několik dlouhých vteřin, než se rozhodla respektovat moje stanovisko a propustila je. Od té doby jsem věděl, že kdyby na nás kdokoliv venku vyběhl, natrhla by mu zadek. Jinak byla za normálních okolností vůči lidem zlatíčko. S klidem a trpělivostí se nechala ošetřovat na veterině. Bez větších obtíží na konci zvládla i čtyřdenní hospitalizaci, dokonce si tam jednu ze sester skutečně oblíbila. Nikdy nevyrůstala vedle dětí, ale automaticky je dokázala sama od sebe respektovat a být k nim ještě šetrnější, než bývala normálně.
Když jsme přivezli Benjiho, tak navzdory mým obavám o něj ho dokázala přijmout a nesežrat. Nejdřív se vrtěla, pak první víkend a část dalšího týdne nasadila režim ignorace, když zjistila, že ten pišišvor tu asi bude na furt. Tvářila se, že to mrně neexistuje, ale nakonec se ho naučila mít přece jen ráda. Chránila ho a učila všem psím dovednostem, které sama uměla. Občas po něm vyjela, aby si snad nemyslel, že může všechno, ale v zásadě u něj přejala mateřskou roli. Hrála si s ním, vychovávala ho a poskytovala ochranu před každým, kdo by si na něj dovolil být nějak zlý. Ona po něm vyjet směla, nikdo jiný ne. Když si jako úplně malé štěňátko Benji zapíchl osinu do ucha (či dostal žihadlo, to nevíme), starostlivě od něj odstrkávala i mě v domnění, že on vříská, protože já mu ubližuju. Ve skutečnosti jsem chtěl jen zjistit, co se mu stalo, ale Aiduška si to potřebovala ohlídat. Takže mě ve výsledku k němu vůbec nenechala přiblížit. Nevrčela, neštěkala, prostě se jen postavila mezi nás a zablokovala mě. On byl její. Byl součástí její rodiny a smečky, přijala za něj zodpovědnost. Věřím, že jí Benji ostudu dělat nebude. Vodítko si z procházky nosí úplně stejně, jako to v lepších časech dělala i Aiduška.
Její smečka zahrnovala i naše kočky. Když jsme přivezli Helgu jako zhruba osmitýdenní kotě, trpělivě ji zaháněla zpět domů, jakmile se Helína vzdálila příliš od prostoru terasy. Když na Helí vyběhl na louce pes, chtěla jí běžet na pomoc a následně málem zakousla vracejícího se psa k jeho majiteli. Jakmile byla naše kočka v nesnázích, měla za sebou mocného spojence v podobě Aidušky. Když se pak narodila koťata, Aiduška oprášila své dovednosti a zastrkávala je čumákem zpět do krabice, jakmile koťata začala lézt ven. Následně se rozhodla přebrat mateřskou roli od Helíny a někdy v té době se propracovala natrvalo do bytu, protože jsme ji kvůli rozjeté falešné březosti nemohli nechat dole s koťaty.
Pobyt uvnitř jí zcela vyhovoval. S oblibou jsem říkal, že se měla narodit jako čivava, ale “pánbu” si to na poslední chvíli rozmyslel. Ráda spala na gauči, nebo u kamen. I když jsme seděli venku na terase, tak ona raději ležela uvnitř na dlažbě a čekala, až se poslední z nás zvedne a půjde domů. Vždycky čekala na toho posledního. Potřebovala svou smečku mít pohromadě. Proto se s ní nedalo jezdit na houby. Milovala jízdu autem i procházky po lese, ale zásadně protestovala, pokud se smečka nedržela pohromadě.
S procházkami byla obecně potíž. Byla na ni ochotná vyrazit pouze za předpokladu, že se procházky účastnili alespoň dva dvounozí členové její smečky. Pokud jsem s ní chtěl jít sám, obvykle jsem ji prvních několik desítek metrů vláčel na vodítku. A ani potom jsem neměl vyhráno, někdy nakonec šla, jindy mi prostě sebrala to vodítko a šla domů. Na procházky odmítala chodit, jakmile se trochu stmívalo, nebo byl prosinec. V prosinci práskají petardy, a tak se nikam z baráku prostě neodchází, maximálně na zahradu.
Její averze vůči hluku byla taky naší chybou. V půl roce ji vyděsil ohňostroj, který město pořádá na městskou pouť a od té doby prožívala všechny hlasitější rány, které si neuměla vysvětlit. Bylo pak jedno, jestli v prosinci bouchly někde dveře od auta, nebo petarda. Stáhla ocas a běžela domů. Postupem let se trochu zlepšila, ale bála se pořád a hodně.
Možná i proto nesnášela výstavní kruh. První absolvovanou klubovou výstavu probíhal na nedalekém rybníce hon na kachny, a tak si zřejmě spojila prostředí s hlukem. Půl roku na to jsem ji na další klubovce ani nedostrkal do kruhu, zapřela se ještě daleko před ním. Ona obecně se uměla proměnit v balvan. Když něco nechtěla, těžko se dala přesvědčit o opaku. Utvářela si vlastní názor, zcela nezávisle na tom, jestli jsem se jí snažil pak naučit něco jiného. Vše si chtěla vyhodnotit sama a po svém. Nemělo smysl jí o něčem přesvědčovat, když už k věci zaujala nějaké vlastní stanovisko. Rezolutně si ho hájila. Nikdy jsem jí nevysvětlil, že se nemusí bát skřípění okna v sušárně, které kdysi velký vítr otevřel v její přítomnosti.
K výcviku zaujala podobný postoj. Základní povely uměla obstojně, i když nedochodila ani základních deset lekcí na cvičáku. Uměla je za předpokladu, že člověk u sebe měl maso nebo něco jiného, co by ji zaujalo. Piškoty? Suchary? Tak ty jsem si mohl strčit za klobouk. Na procházkách se nevzdálila od pamlskovníku, pokud v něm bylo něco dobrého, typu sušené maso nebo plíce, ale jakmile dobroty došly, byla to neklamná známka toho, že teď je volno a už mě vůbec nemusí vnímat.
Myslím, že celý svůj život byla více partnerem, se kterým je třeba věci vyjednat a nikoliv mu poroučet. S oblibou říkám, že berňák je povahovými rysy někde mezi ovčákem a pastevcem. Aiduška byla více tím pastevcem. Ochotná bránit svoji smečku, být rovnocenným partnerem a úplně všechno si vyhodnocovat jen ve své krásné tvrdošíjné hlavě. Pokud už došla k nějakému stanovisku, obvykle ho už nebyla ochotná jakkoliv upravovat.
Když ji v květnu 2020 objevili nádor na močovém měchýři, byl jsem téměř okamžitě ochotný s tím bojovat a nepotřeboval jsem o tom nijak dlouho přemýšlet. Byl jsem přesvědčený, že spolu dokážeme předčit lékařskou prognózu, která nám dávala možná dva, možná tři roky. Nakonec jsme neměli navíc ani celý rok. Snažil jsem se pro ni udělat první poslední, ale nestačilo to. A tak to jediné, co jsem pro ni koncem února 2021 mohl ještě udělat, bylo nechat ji odejít v pokoji.
Během čtrnácti dní úplně zchřadla. Byla maličkatá proti Benjimu, byla vyhublá a její oči ztratily lesk. Oheň v zářivých očích pohasl a mdle dohoříval, jak zpívá Art Garfunkel v moc smutné, leč nádherné písni Bright Eyes. Snažila se fungovat, i když vůbec nejedla. Běhala si hrát, kdykoliv k tomu dostala výzvu, ráno se přišla přivítat a rozvrtěla se, ale bylo vidět, jak jí to všechno extrémně zmáhá. Byl její čas a já se rozhodl, že ji nenechám trpět a čekat na to, až si pro ni Smrt přijde sama. Nevím, kde jsem v sobě našel tu sílu, ale umožnil jsem ji odejít v klidu, protože přesně tak si to zasloužila. Nepanikařil jsem, nestresoval jsem dál sebe ani jí. Prostě jsme si jen sedli na terase poté, co se přivítala s veterinářem, kterého vídala pravidelně od loňského května.
Usnula na terase na mojí ruce a zemřela dřív, než veterinář vpíchl celý obsah injekce do její tlapky, byť to její srdce pochopilo až o něco později. Odešla důstojně a milosrdně, ať to zní jakkoliv jako klišé. Kdyby byla člověkem, nemohlo by to tak být. Musela by vytrpět až do samého konce. Skálopevně věřím, že tohle bylo pro ni milosrdnější, protože jsem zažil i to, jak to může vypadat na konci lidské cesty, kde možnost eutanazie není. A kdybych si mohl vybrat, raději bych sám zemřel takto jako pes, než jako umírají někteří lidé, tedy velmi pomalu, bolestivě a bez možnosti to ukončit dřív.
Aiduška mě naučila o psím světě mnohé a zřejmě ještě víc mě naučila o životě samém. Když jsem v průběhu let někdy analyzoval její chování, zjistil jsem, že mám v některých věcech stejné, anebo velmi podobné vzorce chování. Byla ochotná se očichat se psem, ale když to trvalo příliš dlouho, vyjela. Až v posledním roce jejího života mi došlo, že na společnost lidí reaguji trochu podobně – když trvá příliš dlouho, mám tendenci prostě zmizet. Já ty lidi sice nemlátím při tom, ale to jsou ty mezidruhové rozdíly. A kdybychom to vzali kolem a kolem, taky vlastně jen budila hrůzu, aniž by jedinkrát někomu doopravdy ublížila.
Byla mou spřízněnou duší, mou přítelkyní a důvěrnicí. Doprovodila mě přes složitá životní období a bez jakýchkoliv slov mě dokázala podpořit. Kráčela vedle mě necelých šest let jako můj parťák, kterému můžu za každých okolností důvěřovat. Odešla s ní část mě samého, ale nemám k ní výčitky, že mě opustila příliš brzy. Nemyslím si, že bych to někdy později akceptoval lépe, že by to bylo přijatelnější ve vyšším věku. Vždycky by to bylo moc brzy. Mojí poslední myšlenkou, kterou jsem se jí snažil na té terase předat, bylo, že je to v pořádku, že může v klidu odejít, že její duši propouštím ze služeb věrného psa. Věřím, že to pochopila. Přesto bych si moc přál, abychom se znovu jednou sešli.