Benjamin Bersaltyna… můj osudový pes. Miloval jsem ho celou svou duší a srdcem. Aiduška byla první, jedinečná a milovaná. Benji byl osudový, ale nejsem schopen tento stav vysvětlit slovy.
Když bylo jasné, že Aiduš mít štěňata nebude, začal jsem se poohlížet po štěněti berňáka jinde. Pátral jsem a čmuchal v různých chovatelských stanicích, hledal v rodokmenech a dělal různé vopičárny, které se mi dnes zdají tak směšné. Pak na mě najednou na facebooku vyběhla narozená štěňata v Bersaltyně u Lenky Horutové. Bylo jim zhruba 14 dní a já poslal chovatelce nesmělý dotaz, jestli by měla volné štěně pejska. Měla. Zeleného pejska s nesymetrií na čenichu s tím, že bude pravděpodobně jediný, koho pustí sem do České republiky. Já se podíval na fotky a věděl, že je to on. Nezkoumal jsem žádný rodokmen (byl to napůl brácha Aidušky), nic jsem nepočítal, prostě jsem věděl, že on je ten pravý.
Jenže pak byl v květnu Aiduš diagnostikován karcinom na močovém měchýři a já si nebyl jistý, jestli do tohoto stavu můžu dovézt malé štěně. Aiduš neměla ráda jiné psy, byla rozmazlovaným jedináčkem, onemocněla a já přivezu jiného psa? To mi přišlo špatné. Jenže nakonec jsem věřil, že i jí bude Benji pomocí a že snad pomůže i nám, až se Aidušky čas nachýlí. Bylo to těžké na jedno malé štěňátko.
Jeli jsme s mamkou pracovně do Ostravy 29. května 2020, štěňata měla dva dny po přejímce, která se kvůli nám dělala dřív, abychom tu cestu mohli spojit s odběrem. Neměli jsme tam ani žádnou zdvořilostní návštěvu dopředu – prostě jen buch a jsme tady. Byla to covidová doba, on byl covidové štěndo, ale nikdy to na něm asi pak nebylo poznat. Benjiho jsem si odvážel v náruči na předním sedadle a čekala nás čtyř a půl hodinová cesta domů přes celou republiku. Jemu nebylo ještě ani celých osm týdnů (v zákonném limitu samozřejmě byl), odjížděl od všeho, co dosud znal a on si jen na malou chvíli zabrečel, než jsme vyjeli z Oder. A pak sledoval cestu nebo na mě spal. Ještě nám jeli z Oder naproti, aby nám do auta naložili pytel granulí, na který jsme úspěšně zapomněli.
Přijeli jsme domů a já měl velké obavy, jak Benji zapadne mezi jednu nasranou psí Dámu a tři kočky, ale zapadl prostě jako prdel na hrnec. Kočky miloval a překvapivě i ony si na něj prakticky okamžitě zvykly. Prakticky od prvního večera věděl, že tady je jeho doma. Přinesl jsem jej do bytu, on se rozplácl na podlaze nohama vzhůru a usnul. A spal tak prakticky pořád – na zádech a rozcapený jako ten největší hanbář pod Sluncem. Odmala měl všechno na salámu. Nic pro něj nebyl problém.
Když byla poprvé bouřka, hrozně jsem se bál toho, že od Aidušky odkouká její strach. Jenže to vyšlo tak, že jsme v tu dobu byli sami dva na terase. Prvního hromu se lekl a utekl dovnitř, ale jakmile zjistil, že já jsem stále venku a volám na něj, přišel. A od té doby mu byla bouřka úplně fuk. Na Silvestra jsme pak cvičili v půl sedmé večer za vzdáleného rachotu petard na terase. Cvičil a vůbec se nenechal rozrušovat. Utekl, když začali střílet blbci na louce. Ale když jsem na něj zavolal zvenčí, vrátil se za mnou.
Byl nejistý, ale zvládl to a hlasitých zvuků se nikdy nebál, přestože Aidunka se jich bála hrozně moc. On to neřešil. On věřil, že když mu říkám, že je to v pořádku, tak to v pořádku je. A tak jsme společně zvládli prakticky jakýkoli strach, který se u něj někdy objevil… ať už to byl dřevěný koník na vánočních trzích v Plzni, nebo děsivá trubka uprostřed louky.
Obecně jsem nechtěl s ním nic zanedbat, jako tehdy s Aiduší a tak se Benji socializoval všude, kde mohl. Jezdili jsme do psí školky na Plzeňského psa a on byl prostě neuvěřitelný. Všechno ho bavilo – chtěl pracovat a chtěl si s každým psem hrát. Nikdy nebyl agresivní, nikdy nebyl dominantní… s každým chtěl být kámoš. Když na něj jiný pes zavrčel, stáhl se, ale pak se k němu chtěl vrátit a pokračovat v interakci.
Neměl rád chůzi u nohy, ta ho vážně nebavila, ale jinak cvičil s radostí a chutí. Samozřejmě za odměnu, ale bylo úplně jedno, co jsem měl v ruce. U něj neplatilo, že mají pamlsky různou hodnotu. Když to bylo jedlé, Benjimu bylo jedno, co to je za jídlo. Granule, sušené maso, piškoty, sušenky… úplně jedno. Jakmile ale přišla na řadu chůze u nohy, udělal pár kroků, pak si sedl a začal úporně drbat svůj obojek. Teď v tuhle chvíli ho totiž hrozně moc svědí!
Tuhle taktiku si osvojil a používal ji, kdykoliv jen mohl. I když věděl, co po něm chci, ale nechtěl to zrovna dělat, zvolil tohle – budu se drbat do té doby, než mi dáš pokoj. Dělal to při chůzi u nohy, ale pak i večer, kdy jsme spolu na zahradu chodili čůrat (teda, čůral jen on… občas). Na cvičáku jsem v tu chvíli věděl, že mu mám prostě dát pauzu.
Nebyl to žádný rychlík. Všechny povely mu chvilku trvaly, než došly do té jeho jediné, ale velké mozkové buňky. Na všechno měl čas, protože na hvězdy se přece čeká (a oni nikdy nechodí pozdě). Když už si ale nějaký povel nebo slovo zapamatoval, věděl přesně, co znamená a jak postupovat. A pamatoval si to, i když to třeba dva roky neslyšel. Byl pomalejší, ale byl chytrý a opravdu snaživý ve spolupráci.
Miloval menší psy a uměl k nim být velmi něžný. Největší slabost měl ale pro berňačky. Poctivě myl uši i čumák. Aiduš díky němu už neměla nikdy od jeho příchodu zánět v uších, protože náš Benjoušek jak kluběnka projel jazykem pomalu obě uši na jeden zátah. Miloval taky všechny kočičky, které viděl. Prohnal je, to jo, ale pak je celé vykoupal. S naším kocourem byl nejlepší kamarád. Vytvořili si spolu neuvěřitelný vztah.
Nebylo vždy všechno růžové, i když už si ty jeho maléry vlastně ani nepamatuji. Jednou ulovil souseda na louce – lítal tam mezi nějakým venčeným chodským psem a sousedem, který běžel domů. Běhal přes polovinu louky a vůbec se nedal chytit. Jakmile jsem se přiblížil, tak odskočil a mazal jinam. Já zpocený až na zadku a on to samozřejmě považoval za obří zábavu – soused nemohl domů a dvě holky venčící choďáka taky nemohli nikam jít. To byla asi jediná chvíle, kdy jsem vážně měl chuť ho přerazit.
Vlastně ne. Druhá byla, když mi jako roční puberťák zdrhnul přes řeku na druhou stranu, tam popadl slepici a zatřepal s ní. Slepice to nezvládla a on tam stál, klofal do ní, plnou hubu peří a já na něj volal a nevěděl, co si počít. Nechtěl jsem jít na most nad námi a přecházet ho (navíc bych se nedostal na ten ostrůvek, kde stál). Nechtělo se mi ani přecházet řeku a jemu se za to vůbec nechtělo od svého úlovku. No nakonec se vrátil, vysmátý jak lečo. Za tu slepici se majiteli zpětně omlouvám.
Když Aiduš odešla v únoru 2021, byla to rána i pro něj. Aidunka mu chyběla, ale na určitý čas ji nahradila jeho berňácká kámoška Doreen. Spolu s ní a její paničkou jsme absolvovali několik tréninkových lekcí noseworku, Free-Hop cvičení v Praze, spoustu skupinových lekcí na Plzeňském psovi a taky dvě akce u Františka Šusty v Pyšelích (kozokemp a práci s vodítkem).
Přes všechny výlety a akce hrozně nerad jezdil autem. Jen nandání postroje byla příšerná operace, kdy přede mnou dokázal utíkat přes celý byt. Nástup do auta byl jediný prvek v jeho životě, kdy si pamlsky v mé ruce skutečně vybíral. Stejně to bylo vždycky na minimálně pět minut přesvědčování. Do auta byl ochotný rychle nastoupit jen za předpokladu, že uvnitř byla jiná pejska. Někdy, někdy nechtěl jet ani s jinou pejskou. Páníčku, vymysli si teleport!
Bylo to zajímavé, protože na rozdíl od Aidušky, která jezdila de facto jen na veterinu a milovala ježdění, on jezdil odmala na různé akce, výlety a cvičení, kde ho vše bavilo. Auto ale bylo něco, co fakt neměl rád. Nejlepší by bylo, kdybychom jezdili vlakem. Když jel naposledy v prosinci 2025 před Vánoci vlakem naposledy, málem smetl průvodčí – hnal se do vlaku a nečekal na nic. Průvodčí to komentovala, že nikdy tak rychle nastupujícího psa neviděla. To samé pak předvedl v tramvaji, kde pomalu nenechal cestující ani vystoupit – hurá do tramvaje!
Trhá mi srdce, že on byl velkým a prakticky hlavním důvodem, proč jsem se já letos v červnu přiměl – pořídil si auto a začal řídit, abychom mohli společně jezdit na výlety, abych mu mohl zajistit veterinu, když to bude nutné… abych ho mohl vzít na vykoupání a nemusel spoléhat na odvoz našich. Maloval jsem si, že budeme jezdit na výlety. Stihli jsme jeden – ještě začátkem července jsme spolu v sobotu ráno jeli na rozhlednu Štěpánka do Chalup u Zemětic. Už byl nemocný, ale bylo mu ještě dobře a já věřil, že to všechno dobře dopadne. Tehdy jsem netušil, jak rychle se náš společný čas krátí.
Projezdil se mnou různé výlety a psí akce, i když to ježdění neměl rád. Za to rád překážel. Věděl, že by měl lehat pod stolem v restauraci, ale proč by to sakra dělal, když nejlíp se leží uprostřed cesty mezi stoly, kde může všem překážet. Tam bylo jeho místo a veškeré pokusy o jeho přesunutí do nějakého klidnějšího místa byly předem odsouzeny k neúspěchu. Odmítal ležet pod stolem, a tak zásadně ležel vprostřed restaurace, čekárny, kuchyně… prostě tam, kde bude nejvíc překážet. To byla jeho super schopnost – najít nejužší a zároveň nejfrekventovanější prostor a tam si lehnout.
Když jsem v létě 2023 přivezl Contyho, měl jsem vůči Benjimu velké výčitky. Musel se začít dělit o pozornost, ale zároveň jsem viděl, že Contyho miluje. Byl to pro něj parťák, který mu scházel, když Aiduška odešla. Měl s kým být, s kým si hrát po psím a užívat si psí zábavu a dovádění. Benji si zachoval své výsostní postavení bytového gaučáka, a když pak Conty přišel občas nahoru, dělal přesně to, co dělala jemu Aiduše. Dorážel na něj a vrčel, nechtěl ho pustit do obýváku, protože to malé černé Smrádě mu kradlo jeho hračky, kterých měl bžilion.
Benji si s hračkama zprvu hrál a samozřejmě i likvidoval, ale po kastraci je začal prostě jen nosit. Jakmile jsme šli spolu na kafe k našim nebo na večerní venčení, vylosoval si v pelechu jednoho favorita a toho si vzal s sebou. Miloval ty, které byly malé a pískaly. Musely ale pískat na první dobrou, žádná skrytá pískadla! Miloval obyčejný míček v podobě zelí, který dostal od našich křimických přátel. Miloval zubatou žábu, kterou jsem mu přivezl z Prahy ze školení. Nebo hlavu medvěda od tamtéž. Měl rád svého oranžového většího kiwíka i malého růžového kiwíčka.
Sice nerad viděl, když někdo z jeho smečky odjíždí a balí si batoh nebo kufr, ale zároveň se naučil, že mu vždycky z cesty něco přivezeme. A tak měl ve svém pelechu a různě po bytě celou sbírku různých „úlovků“ – úhoře z Frankfurtu, žirafu z Rigy, krávu z Chicaga, donut z Philadelphie, toustík z Říma, klokana z Austrálie, hamburger z Norska… vždycky stál u kufru nebo u batohu a čekal, co mu vyndáme tentokrát. Pak to oklofal, oslintal a nechal uležet.
Přes všechny svoje hračky záviděl Contymu plyšového kohouta, kterého mu naši přivezli z Bostonu. Jakmile mohl, ukradl mu ho, točil se s ním dokola a nastavoval Contymu zadek, aby si ho nemohl vzít zpět. Kohout nebyl malý ani pískací, ale Benjimu se obrovsky líbil.
Strkat prdel do cesty a točit se dokola, aby druhý pes nemohl chytit to, co on měl v čumáku, to byla jeho taktika, kterou ho naučila Aiduška a on ji posléze naučil Contyho. Často jejich hra vypadala tak, že Benji poskakoval kolem své osy a vrčel, v čumáku hračku a Conty lítal okolo něj jak satelit a snažil se chytit to, co držel Benji.
Jestli něco neměl rád víc než ježdění autem, bylo to sahání na přední pacičky. Škublo to vždycky celým psem, jakmile se někdo dotkl jeho paciček. Na zadní v pohodě, ale na přední se nesahá! Conty to zjistil velmi brzy, a tak jakmile se ti dva prali, přední Benjiho packy byl první Contyho cíl, do kterých se mu snažil kousat.
A jestli něco miloval tolik co nás, tak to bylo jídlo. Chutnalo mu prostě všechno. Zhruba v jeho roce jsem požádal mého blízkého kamaráda, aby nám do zahrady umístil několik kusů masa, do kterého nastrká kuličky pepře. Doufal jsem, že to Benjiho odradí žrát něco, co najde na zemi jen tak. Omyl… sežral všechny návnady kromě jedné, a to jen proto, že ji nenašel. Jako malý sežral i několik myší, které ulovily naše kočky a přinesly je zakousnuté do zahrady. Pamatuji si, jak jsem viděl, jak něco očuchává, houkl jsem na něj, rozběhl se a on udělal chlamst a polk. A myš byla tatam.
Prakticky celý jeho život bylo jen málo věcí, které neměl rád a co nejedl. Dokážu si uvědomit snad jen rajče. Rajčata jedl, dokud nepoznal jahody. Od té doby bylo rajče falešnou jahodou, a to nevzal do čumáku. Já s ním teda musel souhlasit v tomto případě. Jinak bylo úplně jedno, jaké pamlsky nebo granule mu koupím. I když jsem mu jeden čas dával maso jeden den v týdnu a zbytek dní granule, nikdy mi nad granulemi neohrnul nos. Vždycky poctivě vyjedl vše a vylízal misku dočista, ať v ní bylo cokoli. A zároveň prakticky neměl trávicí problémy z různých změn, zvládal je překvapivě snadno.
Přestože byl neuvěřitelný jedlík, a proto měl taky většinu života nadváhu, nikdy nebyl problém nechat jídlo na kuchyňské lince nebo dokonce na stole před ním. Respektoval, že jídlo není jeho a nikdy si jej nevzal. Jako malé štěně vyžral tedy Aidušce její misku, která ležela na lince. Vyskočil si předními packami na linku a pustil se do jídla a já seděl za rohem a říkal si „co to sakra čvachtá???“. Benji tenkrát dostal sprdunk a od té doby si věci na kuchyni nikdy nepřivlastnil. Ještě dlouho mu tedy po této lekci trvalo, aby taky pochopil, že nemá vyžírat kočičí misky s masem. To trvalo trošku déle a znamenalo to, že jsem na něj musel dvakrát číhat za rohem a čekat, až skočí na skříňku, kde byly misky umístěné. Nakonec jsme si s tím ale taky poradili.
Paradoxní situace tak vlastně vznikla s prášky. Nesměl jsem je schovávat do jídla, protože jakmile zjistil, že v jídle je prášek, odmítal to úplně jíst. Nejen ten kousek s práškem, ale bojkotoval ten druh jídla obecně. A tak jsem prášky nikdy neschovával. Nabídl jsem mu je na ruce a pokud si je nevzal sám, nacpal jsem mu je do krku. Překvapivě s tím byl víc v pohodě než s maskovaným práškem.
Bohužel odmala byl pacient. Už když přijel k nám domů, ukázalo se, že hlazení na zádech je mu nepříjemné a nutí ho se drbat a ošívat. Záda ho svědila bohužel většinu jeho života. Zhoršil to tehdy kachní barf. Trvalo mi to dvě porce, než mi došlo, že problém je kachna. Vlastně byla problém jakákoliv drůbež a zároveň i něco v prostředí. Ani na hypoalergenních rybích granulích neměl klid. Většina lidí se ho navíc na těch zádech snažila drbat, obzvlášť když zjistili, že se kroutí jak had a já tak všem musel říkat – nedělejte to, tam ho nehlaďte.
V srpnu 2021 mu byl rok a kousek a on mi začal kašlat při námaze. Bylo z toho osm týdnů antibiotik a kašel s reaktivní průdušnicí pokračoval. V prosinci dostal bronchodylatancia na roztažení průdušek, ale bylo to ještě horší. Musel nakonec podstoupit bronchoskopii, kde našli bakteriální bordel a částečně zborcenou tracheu. Nasadila se přesná antibiotika, ale dech to zlepšilo jen o kousek. A tak jsme v březnu 2022 odcházeli z veteriny s diagnózou astma a foukačkou.
Naučil se foukat velmi rychle a byl to pár měsíců náš rituál každé ráno a večer, než se stav stabilizoval tak, že už foukat vůbec nepotřeboval. Etapově jsme se pak k foukačce vraceli, ale obvykle jen na jaře a jen na pár týdnů.
V létě 2024 jsem ho musel nechat vykastrovat, protože si pořídil zánět prostaty a močáku. Zároveň mu veterinář zrevidoval odoperovanou břišní kýlu ze štěňátkovské doby. Taky se vzal seškrab ze zad kvůli chronické svědivosti. Chudák vypadal dobitý jak partyzán na barikádách, ale všechno zvládl. Někdy v té době se rozhodlo, že se nasadí Cytopoint a pro Benjiho přišla po letech obrovská úleva, kdy ho hlazení po zádech nedráždilo a nemusel se neustále ošívat.
V létě 2025 jsem mu na břiše našel tvrdou přisedlou bulku v podžebří. Okamžitě jsme jeli na veterinu, kde se z toho vzaly vzorky na cytologii, která sice nenašla nic maligního, ale i tak se bulka vyndala. Byla to pravděpodobně zapouzdřená osina a my si ho mohli na moment oddechnout, než si v září pořídil na nose bouličky. Tvrdé, vůbec nezasahující do podkoží. Měl dvě na nose, jednu větší na uchu a ložisko zánětu na zádech po nějaké injekci.
Znovu to znamenalo cytologii. Původně mu to chtěli vyříznout, ale já ho nechtěl dávat znovu do narkózy, a tak chudák musel vydržet odběr vzorků i z čumáku. Byl zlatý jako vždy a statečně to zvládl, i když mu doktor příliš v tu chvíli nevěřil. Ve vzorcích se nenašlo nic než jen normální kožní buňky – prostě hyperplazie. Dva měsíce jsme jezdili na svícení na UV lampu a bouličky během několika dalších měsíců prostě zmizely tak nenápadně, jako se objevily.
V dubnu 2026 oslavil svoje šesté narozeniny jako zdravý a naprosto spokojený pes. 9. července jsme jeli na obyčejné očkování a preventivní sono břicha. Jenže na sonu se ukázala zvětšená slezina s divnými útvary a zvětšené břišní uzliny. Veterinář vyjádřil podezření na lymfom.
Byl to blesk z čistého nebe. Další týden se vzaly vzorky z uzlin a nasadila se antibiotika. Další týden se udělalo kardiologické vyšetření a kontrola břicha – uzliny normální, slezina stabilní, srdce stejné jako loni, ale s větším průtokem krve plicnicemi, tedy namáhavější dýchání. Vypadalo to ale tak dobře! Benji byl stále šťastný, veselý a žravý. V krvi vyšel zánět a SDMA ukázalo horší filtraci ledvin, ale na sonu vypadali dobře. Říkal jsem si – zvládneme to, je to v pohodě.
Bohužel nebylo. Cytologie přišla za 14 dní s prakticky jednoznačným závěrem, že jde o vysoce agresivní lymfom – rakovina mízních uzlin, de facto imunitního systému. Chtěl jsem bojovat stejně, jako bojoval proti svému stavu on, kdy se snažil fungovat a žít svůj psí život. Chodil si štěkat, chodil na procházky, chodil se mazlit. Začal být vybíravý na jídlo a unavenější, ale snažil se. Chtěl tu být a já věřil, že nasadíme chemoterapii a alespoň na nějaký čas tu mrchu porazíme.
Chtěl jsem se probudit ze zlého snu. Naivně jsem sebou trhnul pokaždé, když mi dorazil e-mail a já si říkal, že cytolog pomíchal vzorky a Benji nemá žádný lymfom, ale věděl jsem, že ta pravda už se nedá odestát. Věřil jsem, že jsme to chytili včas, vlastně bezpříznakově, a tak máme čas ten boj alespoň na nějaký čas vyhrát.
Nepodařilo se to. V sobotu 1. srpna se jeho dýchání velmi rychle zhoršovalo, prakticky z minuty na minutu. Jeli jsme na veterinární kliniku do Klatov, kde naše společná cesta musela skončit. Už nezbýval čas na nic krom rozloučení… říct si na shledanou, ale ne sbohem.
Benjišek byl pes, kterého jsem potřeboval s Aiduš a zároveň taky po Aiduš. Byl klidný, laskavý, chytrý, i když pomalý, milující všechny kočičky a malé pejsky. Rád se s nimi spřátelil, byl k nim velmi jemný. Neměl moc rád děti, k lidem mimo vlastní byl dost rezervovaný, ale miloval celým svým obrovským srdcem nás. Věděl velmi dobře, kdy se cítím špatně a přišel za mnou. Posílal jsem ho občas pryč, protože jsem na něj nechtěl kydat svoje starosti, ale on se neptal, jestli mu ten stín nad svou hlavou chci dát. On si jej prostě vzal, pak na mě hodil přední paciny, umyl mi krk a všechno bylo podle něj v pořádku.
Rád štěkal. Nahlas a na všechno, na co se štěkat dalo. A když se na nic štěkat nedalo, tak si to prostě vymyslel a štěkal jen na prázdnou ulici.
Byl mou kotvou a přístavem. Můj klid, moje tichá podpora, moje životní jistota. Věřil jsem, že spolu budeme mít mnoho času. Neměli. Měli jsme jen prokletých šest let a tři měsíce. A pak se nám do cesty připletl protivník, na kterého nám ani společné síly nestačily. Bojoval se svou diagnózou statečně, přál si tu být. Jenže to nešlo. Musel už jít a ve mně zbyla jen prázdnota a obrovská bolest. Byl jsem s ním do poslední vteřiny i několik minut poté. Říkal jsem mu to, co má slyšet každý pes na konci své cesty – že je ten nejlepší pes, že je hodný pes, že všechno bude v pořádku a ať utíká dál.