Vzteklina (Rabies)

Jen stěží naleznete známější onemocnění zvířat, než je vzteklina. Svou neblahou slávu si tato nemoc získala zcela oprávněně – v současné době ji lékaři neumí léčit, a proto je prakticky vždy tato nákaza smrtelná. Jedná se o akutní virové onemocnění, které napadá centrální nervovou soustavu a nakazit se může jakýkoliv savec, tedy člověka nevyjímaje. Pro člověka nejvýznamnějším rezervoárem vztekliny je právě pes domácí, celosvětově 95 % případů infekce člověka vzteklinou je způsobeno pokousání psem. Z těchto důvodů je psí očkování proti vzteklině jediné, které je ze zákona povinné.

Kdo je ohrožen?
Ohroženi jsou všichni savci včetně člověka. U tohoto onemocnění nezáleží na věku ani pohlaví, přesto jsou některá zvířata vůči tomuto onemocnění vnímavější než jiná. Například u fretek nebo prasat se vzteklina objevuje spíše vzácně. V současnosti se rovněž objevují dohady o nákaze v ptačí populaci. Známý je především případ z Indie, kde toulavý pes pokousal slepice a jejich kadavery byly přepraveny do diagnostické laboratoře. Testy na vzteklinu, které byly provedeny na mozkové tkáni ptáků, vyšly pozitivně.
V průběhu 50. let bylo zveřejněno několik neoficiálních zpráv o výskytu vztekliny u ptáků, ale průkazné vědecké výsledky zatím chybí. Z toho důvodu je obecně přijímána teze, že ptáci přirozeným způsobem vzteklinu dostat nemůžou. Roli v tom hrají dvě věci – nedostatečně zřejmé klinické příznaky a málo příležitostí pro diagnostické laboratorní vyšetření. Bezpečně se dá tak říct jen to, že ptáci na člověka nemoc nepřenáší… nebo minimálně o tom neexistuje jediný zdokumentovaný případ.

 

Kdo je původcem?
Za vzteklinu je zodpovědný obalený RNA virus jménem Lyssavirus, z čeledi Rhabdoviridae. Svým tvarem připomíná projektil a podle rozdílů v povrchu je rozeznáváno 7 sérovarů (druhů). Onu typickou vzteklinu u domácích zvířat vyvolává sérotyp 1. Na evropském kontinentně se můžeme setkat ještě se sérotypy 5 a 6, které jsou označovány jako “netopýří”. Tyto sérotypy napadají netopýra večerního (5) a netopýra velkého (6).
Virus má přírodní ohniskovost, a tak se objevuje po celém světě jako jedno z nejstarších známých onemocnění člověka. První písemné záznamy pocházejí z 23. století před naším letopočtem, ze starověkého Babylonu. Existuje celá řada kmenů vztekliny, z nichž každý je adaptován na své určité rezervoárové zvíře. Nákaza se v dané populaci šíří velice snadno, k infikování stačí jen malá dávka viru. Ostatní zvířata se těmito kmeny viru mohou nakazit, ale tvoří spíše náhodné hostitele, kteří nemají na šíření viru velký vliv. Opakovaná infekce necílového druhu však může ve vhodných případech vést ke změně viru a jeho adaptaci na nového hostitele. Vznikne tedy nový kmen, který se lavinovitě rozšíří a posléze se nadále přirozeně udržuje v populaci daného zvířete.
Rezervoárem viru jsou především šelmy a letouni, kteří ho mohou nadále šířit. Jedná se zejména o lišky (Evropa, Asie, Severní Amerika), psíky mývalovité (Dálný východ a Východní Evropa), skunky (Severní Amerika), mývalové severní (východní část Severní Ameriky), mangusty (Afrika), promyky (Karibik) a netopýry (celý svět). Neopominutelným rezervoárem z hlediska člověka je pes domácí, který představuje hlavní zdroj infekce lidí v rozvojových zemích, především v Africe a Asii. V omezené míře se může vzteklina šířit také přes vlky (Aljaška, Rusko, Mongolsko), psy šedé (Brazílie), šakaly a hyeny (Afrika). Býložravci se sice nakazit mohou, ale obvykle jsou tzv. dead-end hostitelé. To znamená, že virus na nikoho dalšího nepřenáší. Výjimku tvoří kudu velký, u kterého se vzteklina může šířit z jednoho zvířete na druhé. Podle rezervoárového zvířete se vzteklina rozděluje na formu urbánní (městskou) a sylvatickou (lesní). Urbánní formu šíří pes domácí, sylvatická forma je šířena jakýmkoliv čtyřnohým divokým zvířetem. Víceméně bokem tohoto rozdělení totiž stojí vzteklina netopýrů, kde se její původce už značně odlišuje. Nákaza těmito sérotypy mimo populaci netopýrů je jen vzácná.
Nejběžnějším typem přenosu je pokousání infikovaným zvířetem, které virus vylučuje ve slinách. Hmyz ani členovci nemohou být zdrojem nákazy. Virus se však může šířit také aerogenní (vzdušnou) cestou nebo orálně (pozřením či olíznutím infikovaného předmětu). Nákaza vdechnutím je však poměrně vzácná. Ve vnějším prostředí je virus poměrně odolný. Nízké teploty ho konzervují, vysoké teploty a UV záření ho do určité míry jen inaktivují. Při teplotě -10 °C je infekční celé měsíce, při 0 °C týdny. Teploty okolo 20 °C uchovají virus infekční po dobu jednoho týdne. Při teplotě 56 °C vydrží infekční půl hodiny, poté je inaktivován. Plamen a teplota varu ho ničí okamžitě. Dobře snáší vyschnutí a mrtvá zvířata zůstávají infekční řadu týdnů.
Z dezinfekčních prostředků lyssavirus zlikvidují chlorové přípravky (Savo, chloramin, chlorové vápno). Dále může být likvidován louhy, kyselinami, tukovými rozpouštědly (chloroform, saponáty…), formaldehydem a sloučeninami jódu.

 

Jak se projevuje?
Po kousnutí infikovaným zvířetem se virus začne nejdřív množit v místních svalových buňkách a do nervů proniká až ve chvíli, kdy je ho dostatečné množství. Tato fáze může trvat i několik týdnů. Pakliže k přenosu infekce dojde orálně, nebo přes nosní sliznici, virus pronikne do místních nervových zakončení. V obou případech virus následně proniká do nervových vláken, kterými postupuje k jádrům nervových buněk. Jeho rychlost v této situaci je asi 3 mm za hodinu. V jádrech nervových buněk, které jsou v těsné blízkosti míchy, nebo přímo v mozku, se začne masivně rozšiřovat. Během několika hodin napadne celou míchu a mozek. Virus napadá všechny buňky v centrální nervové soustavě a nekontrolovatelně se množí. Po nervových vláknech se šíří do dalších tkání, očí, střev, močového měchýře nebo chlupových váčků. Virus napadne slinnou žlázu, čímž se nakažený jedinec stává infekčním pro další zvířata. Obvyklá inkubační doba je 3–8 týdnů. Její délka závisí na způsobu infekce. Nejkratší možná doba je týden až deset dní, ale může být také půl roku až osm měsíců. Už 2–4 dny před prvními klinickými příznaky začíná docházet k vylučování viru ve slinách.
Podle příznaků rozlišujeme dvě formy vztekliny – tichou a zuřivou. Zuřivá forma má tři stadia:

Počáteční (prodromální) stadium trvá 2 až 3 dny. Začínají se projevovat změny v chování a temperamentu, pes může být nenadále přítulný, či naopak úzkostný a jeho nálady se rychle mění. Často se objeví zvýšená teplota, nechutenství, apatie nebo naopak nervozita, neposlušnost, světloplachost, bezdůvodné vrčení a vytí. Rovněž si může začít okusovat nebo olizovat původní ránu, která už je třeba dávno zhojená. Objevuje se slinění a problémy s polykáním. Zvláštní chování se může stupňovat. Někteří psi chňapají po neexistujících věcech a snaží se požírat nestravitelné předměty, jako je dřevo, hlína, kamení…).

Exitační (iritační) stadium trvá od jednoho do sedmi dnů, nejčastější jsou tři dny. Pes má horečku nad 40 °C a příznaky vztekliny se zvýrazňují. Zvíře je extrémně neklidné, reaguje agresivně a bez příčiny napadá všechno kolem sebe. V kleci okusuje mříže bez ohledu na polámání zubů nebo jiná zranění. Tyto projevy jsou střídány vyčerpáním a depresí. Začínají se objevovat první poruchy hybnosti a nekoordinované pohyby se zvýšeným svalovým napětím. Paralýza se šíří od místa vstupu infekce. Pes trpí křečemi a v důsledku ochrnutí hrtanu atypicky štěká (chrapot nebo vysoké tóny). Obrna hltanu dále znemožňuje polykání, čímž dochází k nadměrnému slinění a neschopnosti přijímat potravu, čelist je pokleslá v důsledku paralýzy hlavových nervů. Dále se objevuje šilhání, nestejně rozšířené zornice a vysoká svědivost, kdy se pes škrábe až do masa.

Paralytické stadium trvá 3–5 dní. Nejdříve nastává paralýza pánevních končetin, močového měchýře a konečníku, posléze ochrnou i hrudní končetiny. Teplota je zpočátku okolo 40 °C, poté klesá pod normál. Pes upadá do kómatu a vlivem paralýzy dechového centra umírá.

Při tiché formě vůbec neproběhne exitační stadium a po apatii rovnou dochází k paralýze. Celý průběh pak trvá jeden až deset dní.

 

Jaká je diagnostika?
Definitivní diagnostika se provádí až posmrtně, protože vzteklina se podle klinických příznaků nedá rozpoznat od jiných nemocí, které vyvolávají zánět mozku, nebo mozek jiným způsobem poškozují. Od ostatních onemocnění se vzteklina odlišuje rychlou progresí s prohlubováním neurologických poruch, aniž by zvíře reagovalo na jakoukoli léčbu. Žádný jednoznačný test však neexistuje. Posmrtně se diagnóza stanovuje histologickým vyšetřením mozkové tkáně.
Podobné příznaky jako vzteklina může mít také psinka, Aujezskyho choroba, lymská borelióza, erlichióza, neosporóza, toxoplasmóza, granulomatózní encefalitida, různé nádory, vrozené vady, otravy, úrazy hlavy, nebo nespecifické bakteriální záněty.
Diagnostika během života zvířete se opírá především o anamnézu, kterou uvede majitel, tedy hlavně informace o poranění zvířete. Vzteklinu může pomoci odhalit reakce očí na světlo a teplota zvířete, nicméně se nejedná o nějak spolehlivou metodu diagnostiky.

 

Jak probíhá léčba?
V případě propuknutí vztekliny neexistuje žádná léčba. Při podezření na nákazu u zvířete je bezodkladně provedena eutanazie a kadaver se odešle do laboratoře na pitvu, kde je mozková tkáň testována na přítomnost lyssaviru. Pozitivní nálezy u domácích, ale i volně žijících zvířat, pečlivě monitoruje Státní veterinární správa.
Jestliže zvíře pokouše člověka, je bezpodmínečně nutné vyvrátit nákazu vzteklinou u inkriminovaného zvířete. Pakliže se to nepodaří, přistupuje se k očkování pokousaného jedince. Při brzkém zahájení vakcinačního schématu existuje velká šance, že dojde k plnému uzdravení. Používá se pět dávek vakcíny. Imunizovaný organismus dokáže rozpoznat danou infekci a zničí ji dříve, než pronikne do mozku. Čím delší je však prodleva mezi infekcí a očkováním, tím menší je šance na uzdravení. V současnosti neexistuje žádná léčba, která by dokázala onemocnění zastavit ve chvíli, kdy jsou již patrné první klinické příznaky.

 

Co prevence?
Ze zákona je očkování proti vzteklině povinné u všech psů, kteří jsou starší půl roku. Očkuje se od 3 do 6 měsíců věku a podle zákona z roku 2008 je možné provádět přeočkování podle deklarované délky imunity výrobce vakcíny. To znamená, že se přeočkování nemusí provádět každý rok, pakliže výrobce vakcíny zaručuje imunitu na delší dobu. Toto období může být až tříleté (Nobivac RRabisin). Pro štěňata se používají vakcíny Biocan RVanguard R, ty se přeočkovávají nejdříve po roce a poté po dvou letech. Roční vakcíny na trhu jsou Canvac RRabigen Mono. Vzteklinu je možné očkovat i v rámci speciálních kombinovaných vakcín, označované na konci +R. Při cestách do zahraničí a na různých kynologických akcích je nutné prokázat vakcinaci potvrzením v očkovacím průkazu. Některé země rovněž požadují vyšetření na hladinu protilátek v krvi zvířete.
Proti vzteklině by se mělo očkovat jen zcela zdravé zvíře a důkladně odčervená štěňata. Vakcinace je na organismus náročná, proto by se očkované zvíře nemělo posléze vystavovat mimořádné námaze a stresu. Alespoň týden po vakcinaci neměňte návyky ani prostředí, ve kterém zvíře žije.
Mimo psy lze očkovat také kočky, fretky a ovce.

 

Vzteklina v České republice
Na území České republiky se vzteklina nevyskytuje od roku 2002, kdy je zaznamenán poslední případ u tří lišek v okrese Trutnov. Od roku 2004 má ČR mezinárodní statut “vztekliny prostého státu”. Zde je možné shlédnout i přehlednou tabulku pozitivních nálezů od roku 1999.
Opakované zavlečení na naše území však nejde vyloučit. Dovezeného psa ze zemí s endemickou vzteklinou nestačí jen naočkovat. V situaci, kdy je zvíře v inkubační době (což může trvat i víc než půl roku), očkování propuknutí nemoci již nezabrání. Vakcína psů a lidí se v této vlastnosti zcela liší.

 

 

Zdroje náhledových obrázků:
1. CDC / Dr. Fred Murphy, licence Public Domain
2. Wellcome Collection, licence CC BY 4.0 (obrázek zmenšen a vložen do šablony)
3. freegr, licence Pixabay

Napsat komentář

four × two =

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich