Herpes virus (Canine Herpes Virus)

Psí herpes virus (CHV) je celosvětový strašák všech chovatelů psů, který za sebou nechává děsivou spoušť bez ohledu na všechna hygienická opatření a zkušenosti. Je častou příčinou nezabřezávání fen, vstřebávání plodů, potratů, porodů mrtvých štěňat, málopočetných vrhů a raných úhynů celých vrhů, přestože se zpočátku štěňata zdají zdravá a silná. Starším štěňatům ani dospělým psům obvykle nezpůsobuje žádné zdravotní potíže, pro “čerstvě” narozená štěňata je však smrtící. Nejčastěji napadá respirační a reprodukční systém. Protilátky v sobě nosí 40–90 % psí populace, což znamená, že se tito psi během svého života setkali s infekcí.

Kdo je ohrožen?
Nákaza se omezuje téměř výhradně na psy. Přítomnost protilátek v krvi byla nicméně zjištěna také u lišky obecné a vydry severoamerické. Extrémně citlivá jsou na zjevnou infekci malá sající štěňata. Nákaza u novorozených štěňat do tří týdnů věku má takřka 100% mortalitu. Herpes virus se považuje v této věkové skupině za nejčastější příčinu úmrtí. Přesto je v České republice bohužel často podceňován i samotnými veterináři. Vysoká mortalita je zaznamenána do 3–5 týdnů věku. Starší štěňata a dospělí psi se sice mohou nakazit, ale majitel to ani nemusí postřehnout. Přenos na lidi ani jiná zvířata není možný.

 

Kdo je původcem?
Jak už název vyvolaného onemocnění napovídá, viníkem je psí herpesvirus CHV–1. Jedná se o velký obalený DNA virus z čeledi herpetických virů. Do stejné čeledi patří viry, které u lidí způsobují například opary, plané neštovice, šestou nemoc, nebo například mononukleózu. Pro tuto čeleď je typické dlouhodobé přetrvávání (latence) v nakaženém organismu. Psí herpesvirus je po infikování zvířete skrytě přítomný v organismu po zbytek života. Stresové situace mohou vyvolat reaktivaci viru, čímž se jedinec stává znovu infekčním pro ostatní psi. Poprvé byl tento virus popsán v USA v roce 1965 jako infekční příčina úmrtí novorozených štěňat.
Ve vnějším prostředí je virus odolný jen při nižších teplotách. Při méně než 4 °C přežívá více než měsíc, při vyšších teplotách je nestabilní. Bezpečně ho ničí formaldehyd i běžné dezinfekční prostředky na bázi chloru, kvarterních solí nebo fenolu.
Jakmile se virus reaktivuje vlivem stresu, začne ho pes vylučovat v nosních sekretech, slinách a v sekretech pohlavních orgánů. Většina psů se nakazí přímým kontaktem při vzájemném očichávání, olizování nebo při sdílení misky s vodou. Nákaza se šíří na krátké vzdálenosti kapénkovou infekcí (kašlem a kýcháním). U štěňat dochází nejčastěji k infekci in utero (v děloze), při porodu stykem se sekrety porodních cest, nebo po porodu, když je fena olizuje. Rovněž se štěňata mohou nakazit vzájemně mezi sebou. Délka infekčnosti závisí na reakci imunitního systému, který virus potlačí, ale není schopen ho zcela zničit. Během latentní fáze je virus schovaný a uspaný v organismu, tato fáze může trvat řadu měsíců i let. Reaktivace viru je nepravidelná a většinou ji majitel nemůže zaznamenat.

 

Jak se projevuje?

Novorozená štěňata: Dochází k jejich náhlému úmrtí už do několika hodin, maximálně dvou dnů. Virus se nejdříve množí v horních cestách dýchacích, ale rychle se rozšíří do celého těla. Při pitvě je obvykle objevena nekróza v plicích, játrech a ledvinách, akutní krvácivý zánět sleziny, ložiskovitý hnisavý zánět mozku a záněty nervů.

Štěňata nakažená do 3 týdnů po porodu: Příznaky onemocnění jsou nespecifické. Nejdříve se objevuje průjem a zvracení. Předtím čiperná štěňata se najednou stávají apatická, bolestně naříkají, ztrácí sací reflex a změní se barva stolice (šedavě žlutá nebo zelená). Snižuje se tělesná teplota, trpí bolestmi břicha a mají dýchací potíže. Může se objevit vyrážka v tříslech, modřiny na kůži a krvácení z nosu. Štěňata umírají 6–9 dní po infekci.

Často bývají postižené v těchto případech celé vrhy. Situace představuje pro fenu obrovskou nervovou zátěž, jelikož není schopna utišit naříkající štěňata a odstranit příčinu bolesti. Může tak dojít k situaci, že se přestane o štěňata starat.

Štěňata nakažená od 3–5 týdnů po porodu: Většinou se infekce projeví jako mírný zánět dýchacích cest, ale stav může zkomplikovat jiná infekce nebo imunosuprese. Dále se může objevit horečka, malátnost, nechutenství, zánět spojivek a rýma. Šance na přežití už jsou ale poměrně dobré. Jestliže se ve vrhu vyskytnou štěňata s těžším průběhem nemoci, majitel by měl fenu uklidňovat, aby nedošlo k ukončení péče o všechna štěňata. Výrazně by se tím snížili jejich šance.

Ve většině případů se u přeživších štěňat rozvinou trvalé následky v podobě neurologických poruch nebo slepoty. Tato štěňata také zůstávají dlouho infekční pro své okolí.

Starší štěňata a dospělí psi: Ve většině případů probíhá onemocnění zcela bez příznaků. V opačném případě je inkubační doba 4–6 dní. Pokud se už nákaza projeví, tak nejčastěji jako slabá rýma, která sama brzy odezní. Při napadení horních cest dýchacích se rozvíjí psincový kašel. Virus může napadnout také oči a vyvolat zánět spojivek. Jestliže dojde k postižení pohlavních orgánů, může se objevit výtok a drobné puchýřky na sliznici pochvy, nebo na předkožkovém vaku. Další projevy infekce jsou zvýšená teplota, nechutenství, malátnost nebo vodnatý výtok z nosu a očí. Jakmile imunitní systém virus potlačí, příznaky samy odezní a zvíře přestane být infekční. Vzácně se při oslabené imunitě jedince mohou rozvinout trvalé následky – vředy a záněty rohovky, katarakta (šedý zákal) nebo srůsty v přední komoře oční.

Březí feny: Jestliže je fena březí a dojde u ní k nákaze herpesvirem (nebo jeho reaktivaci), virus přes placentu infikuje vyvíjející se plody. Podle stadia březosti pak může dojít k “nezabřeznutí” (plody jsou vstřebány dřív, než je veterinář může zjistit), potratu mrtvých nebo mumifikovaných plodů v jakémkoliv stadiu březosti, předčasnému porodu nebo porodu slabých či mrtvých štěňat. Fena, která má protilátky dokáže svá štěňata před infekcí ochránit. Z toho důvodu je možné, že v příštím vrhu odchová zcela zdravá štěňata. Testování na přítomnost protilátek před plánovaným krytím však nemá žádný význam. Jestliže je infekce v latentní fázi, test na protilátky může vyjít negativně i přesto, že je spící virus stále přítomný v organismu. Říje, krytí nebo samotný porod ho může znovu reaktivovat.

 

Jaká je diagnostika?
U mladších štěňat většinou není ani čas s diagnostikou začít, a tak se diagnóza stanovuje až při pitvě. Z krve je patrný nedostatek krevních destiček a vzestup aktivity ALT (jaterní enzym). U starších zvířat se infekce potvrzuje na základě párového testu na přítomnost protilátek v krvi. První test se dělá na začátku onemocnění, druhý po 2–3 týdnech, nárůst protilátek potvrzuje diagnózu. Jednorázový test nemá žádný význam, protože protilátky v krvi zůstávají přítomné jen po dobu několika měsíců a poté už nejdou detekovat.
Stanovit diagnózu jen podle klinických příznaků není možné. Prakticky stejné nebo podobné symptomy může mít i celková bakteriální infekce štěňat, brucelóza, toxoplazmóza, parvoviróza, nebo infekční zánět jater.

 

Jak probíhá léčba?
Specifická léčba v současnosti neexistuje, antivirotika jsou neúčinná. V případě starších psů nebývá léčba nutná, nebo je pouze symptomatická. Infikovaná štěňata obvykle umírají dříve než se dostanou k veterináři. Uplatnit se dá hyperimunní sérum od psů, kteří mají v krvi protilátky, ale tato metoda má účinek pouze v případě, že je nasazena před nástupem onemocnění.
U štěňat, která ještě nemají vyvinutou vlastní termoregulaci (asi do 2 týdnů věku), může pomoci zvýšení teploty prostředí. Pokud se teplota zvedne alespoň na 36–37,7 °C při vlhkosti 45–55 %, může se nákaza zastavit. Šance jsou ale jen minimální.

 

Co prevence?
Důležitým bodem je dodržování hygienických pravidel a psychická pohoda zvířat. Porodní box, jeho okolí a pomůcky k odchovu je třeba pravidelně dezinfikovat. Chovatel by se měl snažit o minimalizaci stresu fenky a u malých štěňat zajistit stabilní vytápění, které bude dlouhodobě překračovat 36 °C. Březí/kojící fena a její vrh by neměl být v kontaktu se psy, kteří trpí výtokem z nosu nebo genitálu.
V Evropě je navíc na trhu dostupná vakcína Eurican Herpes pro hárající a březí feny. Vakcinace sice neochrání fenu před infekcí, ale významně snižuje riziko rozvoje klinických příznaků a úmrtí u štěňat. Vakcinaci je třeba opakovat při každém krytí feny, protože protilátky nezůstávají v těle víc než pár měsíců. Z tohoto důvodu se nevakcinují krycí psi.
Doporučené vakcinační schéma je složeno ze dvou dávek. První se provádí na začátku hárání nebo 7–10 dní po krytí. Druhá dávka je aplikována 1–2 týdny před očekávaným porodem.

 

 

Zdroje náhledových obrázků:
1. Pxhere, licence CC0 Public Domain
2. gilbertobal, licence Pixabay
3. JACLOU-DL, licence Pixabay

Napsat komentář

6 + 20 =

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde